Tunel

Latinskoamerická literatura se na mezinárodní scéně výrazněji prosadila až koncem padesátých let, což může vést k dojmu, že většina úspěšných děl vznikla v šedesátých a sedmdesátých letech. Ve skutečnosti však již dříve vznikala v jihoamerických literaturách díla, která se evidentně propojují se světovou literaturou. Román Tunel, vydaný v Buenos Aires v roce 1948, je toho příkladem. Jeho základní osnova se formovala během autorova předválečného pobytu v Paříži, kde se fyzik Ernesto Sábato seznámil s francouzskými surrealisty. Ti ho přesvědčili, že moderní člověk, ztrácející cit pro magické podvědomí, se stává otrokem rozumu a ztrácí schopnost lásky a porozumění. Po válce už jen píše. Tunel, jeho prvotina, vzbudil pozornost nejen v Argentině, ale i v Evropě, kde byl nadšeně přijat Albert Camusem a Grahamem Greenem. Rychle byl přeložen do mnoha jazyků a stal se námětem literárních analýz a filmových adaptací. Tato zneklidňující výpověď, inspirovaná surrealismem a existencialismem, si dodnes uchovává význam alarmujícího svědectví o tragické rozpolcenosti moderního člověka. Sábato tvrdí, že umění by mělo být magické a iracionální, a příběh zničující lásky, který mistrně rozvíjí, se odehrává na tomto pozadí. Tento motiv se objevuje i v jeho dalších slavných románech.