Mănăncă, roagă-te, iubește

Kdyby šlo dát dvě a půl hvězdy, tak bych dala dvě a půl. Ze všech tří příběhů mě nejvíce bavila Indonésie, protože tam se konečně něco děje. Konečně už totiž Liz nemluvila jen o bohu a o tom jak je nešťastná a osamělá. Konečně si začínala užívat života a to mě bavilo. Chápu, že k tomu nejdřív musela postupně dojít a nebýt její pouti za sebepoznáním a za poznáním boha, tak by k tomu asi nedošla, ale na můj vkus si až moc na všechno stěžovala. A to mě nebavilo. Neustále omílala své problémy dokola. Je tam pár myšlenek, které se mi líbily a nad kterými jsem se pozastavila a zamyslela se. Ale tady musím říct, že film je daleko lepší.

Za mě film lepší… kniha ale není vůbec špatná

Myslím , že příběh mnohým může pomoci v situaci , kdy neví co se životem , návod k odhodlání udělat něco nového .

Aj keď je film známejší, kniha má väčšie čaro a hĺbku. Príbeh je plný zaujímavých postrehov o živote, vzťahoch a vnútornom hlase. Kniha ma priviedla k tomu, aby som sa začala viac zaujímať o ďalšiu tvorbu tejto autorky – má talent pomenovať veci, ktoré veľa z nás cíti, ale nevie ich vyjadriť.