Vojenská hudba v kultuře a historii českých zemí

Sborník ze stejnojmenné mezinárodní konference konané 28.-30. dubna 2005 v Praze. Sborník prezentuje rovné tři desítky příspěvků z mezinárodní konference na téma Vojenská hudba v kultuře a historii českých zemí, jež se konala koncem dubna 2005 v Praze. Vysoké ocenění samotné volby tématu je nade vší pochybnost, protože se zánikem všeobecné branné povinnosti a klesajícími početními stavy armád (nota bene profesionalizovaných) se přiměřeně snižují stavy vojenských hudebníků i počet vojenských kapel, o prostoru k jejich realizaci ani nemluvě. Navíc fenomén vojenské hudby v nejširším smyslu toho slova, konkrétně pak její význam pro brannou moc a státní reprezentaci i pro kulturní a společenské dění, se v českých zemích za čtyři desetiletí komunistického režimu ocitly na okraji oficiálního zájmu. Přitom zmíněný kulturně-historický fenomén zanechal výraznou stopu v hudebních pramenech českých zemích 17. a 18. století, kdy se původní vojenské signály i některé vojenské písně staly integrální součástí vojenské hudby (J. Sehnal), a století následující představovalo její zlatý věk v rámci habsburské monarchie, kdy se její provozování stalo věcí veřejnou (E. Vičarová). Na tomto rozkvětu — jak plyne z celé řady referátů — se zcela podstatnou (početně zhruba dvoutřetinovou) a naprosto nezastupitelnou měrou podíleli vojenští hudebníci z českých zemí, mezi kterými opět hráli významný part etničtí Češi. Tato skutečnost nalezla odraz i v časopisectví (Dalibor) a odborné literatuře — zvláště z pera Václava Františka Červeného a Josefa Šedivy II. (M. Freemanová). Vojenští hudebníci — například František Schmid — nejenže poutali pozornost břitkými vojenskými marši, které měly svůj vzor v oblíbené turecké muzice (J. Šebesta), ale provozovali v pevnostních městech a sídlech obvodních doplňovacích velitelství velice oblíbené promenádní koncerty, doprovázeli divadelní představení kočovných společností (J. Hilmera) a ovlivňovali místní folklór — přinejmenším ve smyslu "sprostonárodní" tvorby — při improvizovaných hudebních vystoupeních (L. Tyllner). Na druhé straně bývali občas "donuceni" excelovat pod taktovkou významných skladatelů, jakým byl například Carl Maria von Weber (R. Pečman). Není divu, že dokázali zvládnout díla tak náročná, jakým je Beethovenova opera Fidelio (viz tamtéž), a že k vojenské hudbě projevovali silný vztah skladatelé významu Antonína Dvořáka, jehož dílo zpětně interpretovali například Karel Komzák starší, František Schmid či Rudolf Nováček (P. Kvasničková). V této souvislosti je třeba zmínit rovněž jméno Leoše Janáčka (J. Procházková), ale i osobností u nás dosud nedoceněných, k jakým náleží Karel Husa (V. Blahunek). Mnohdy teprve dnes hudební badatelé nestranně hodnotí talent vojenských kapelníků, jmenovitě pak Julia Fučíka (J. Majer, D. Svobodová), Jana Langra (E. Kurajdová) a Víta Nejedlého (M. Blahynka), a také jejich nezanedbatelný podíl na kulturním životě Horních Uher — dnešního Slovenska (J. Lengová), Haliče (E. Topinka, N. Samotos-Beirle), Banátu (F. Metz) a Sedmihradska (W. Sand). V posledních dvou případech se především jednalo o české Němce. Kontinuita společenské role vojenských kapel nebyla přerušena ani rokem 1918 a tradice Vojenské hudební školy Jana Pavlise (V. Valeš) nalezla pokračování po zřízení instituce stejného jména v Praze roku 1923 zásluhou zvláště Františka Fridricha (B. Pešek). Náležitého ocenění se dostalo všestrannému podílu vojenských kapel na hudebním životě první Československé republiky (J. Bajgarová, M. Bárdiová, E. Kurajdová). V řadě příspěvků zahraničních badatelů z Rakouska, Německa, Slovenska a Ukrajiny nelze pominout přehledné zhodnocení nejrůznějších hudebních pramenů vídeňské provenience (F. Anzenberger), stejně jako osvětlení role Penzijního spolku vojenských kapelníků, jehož činnost dala vzniknout zřejmě nejdůležitějšímu archivnímu fondu, se zvláštním přihlédnutím k českým zemím (E. Anzenberger-Ramminger). Široké spektrum záběru, jež čtenáře asi nejvíce osloví, pak poutavě dokreslují příspěvky o službě jednoho z "řadových" vojenských hudebníků Václava Šindeláře (P. Zarkov), atributech jejich stejnokrojů (D. Kutílková), "archeologii" zvukových záznamů vystoupení vojenských kapel (V. Kaiser), skutečném autorovi sokolského pochodu Lví silou Františku Josefu Pelzovi, jenž je tvrdošíjně zaměňován Františkem Kmochem (M. Ottlová), a vlivu známé revoluční (bojové) písně Ça ira na hudební tvorbu Smetanova předchůdce Johanna Friedricha Kittla (opět M. Blahynka).