Na okraji topologické propasti

V knize reflektuje básník stárnutí a s vášnivým zaujetím také milovaný svět bylin i dřevin. Nelítostný posun životem je pro něj čím dál vyhrocenější svými mementy — skrytými v hávu metaforických kouzel a asociací. Hrbáč se však nevyhýbá ani silně poetizujícím sondám do dětských či jinošských let. Sbírku rámují scenérie typicky středoevropských ročních období. „S Petrem Hrbáčem se známe třiačtyřicet let. Když mu bylo sedmnáct, dal mi přečíst několik svých básní, a hned mi bylo jasno: královopolský Rimbaud! V dalších letech a desetiletích jsme spolu prožili mnohou epiku i lyriku, občas i nějaké to drama, a četl jsem jeho verše. — Teď jsem s ním na okraji topologické propasti, a hned ho tam poznávám, ty konstanty, obohacené časem jako uran izotopem: vypjaté zvuky („řvoucí starý autobus plní své povinnosti“) přecházející v hudbu („Noc ve zmenšených akordech vyhrává / na xylofony ukryté v jiných vrstvách holografického vesmíru“), botanické horoucnosti („konikleci, ty zázračná a chlupatá fontáno tryskající z promrzlé nicoty“), dendrologická vidění („S každým dalším deštěm / se koruna stromu více podobá / smaragdovému moři s trojokými pannami“), úžehy láskou k tvorstvu („hrabeš tlapkami ve vřelém víru slunečního tančení, / a já jsem zcela bezmocný vůči Tvé kráse“), urputné poutě krajinami („Těch kroků, nášlapů, došlapů, / těch pestřenek! Vrzají klouby, praskají keře“)… A další a další! Nadoraz, s trýznivou vášní. Smysly a intelekt v orgiastickém tanci. Kdo jiný než Petr Hrbáč dal by básni název Čajová krása pěnišníku (问客杜鹃 wen ke du juan)?“ Vít Slíva