Dítě mlhy

S poezií Pavlíny Lesové je to v jejím příznačně nazvaném básnickém debutu jako s mlhou a horským sedlem. Z jedné strany sedla mlha je a pro toho, kdo se pohybuje po této straně hory, je tato mlha vším. Je jí obklopen, je v ní, mlha je jeho prostorem i časem. Ten, kdo stojí na sluncem prozářeném svahu za sedlem, se o mlze dozví až v případě, kdy ona zvláštní kombinací vlhkosti a tlaku vzduchu vystoupá do takové výšky, aby se přes sedlo převalila a klesla i na druhou stranu. Tehdy je i on pohlcen bělobou – stává se její součástí. Stává se první i druhou stranou hory, na níž právě stojí, stává se jejím sedlem, stává se vzduchem, který přes něj proudí a v závětří pak kondenzuje do náležitého tvaru. Z mlžných par zde vzniká bytost, co se za nocí, kdy „vůně deště ohýbá věže smrků,“ vznáší mezi stromy a zpívá.