Kukačka 7: Pravidla hry
Autori
Parametre
Viac o knihe
Česko-anglický katalog 7. ročníku festivalu umění ve veřejném prostoru. Kukačka je ostravská platforma negalerijní prezentace současného umění, inspirující se hnízdním parazitismem kukačky obecné. V jeho intencích se snaží vstupovat do veřejného prostoru města, který si podmaňuje, využívá jej nebo s ním jen prostě koexistuje. Některé vstupy jsou nepřehlédnutelné, jiné téměř na hranici lidského vnímání. Orientaci v terénu proto usnadňuje webová aplikace poskytující indicie, na základě kterých lze začít s pátráním podobným dětské hře či urban-artové verzi geocachingu. Ústřední téma 7. ročníku festivalu Kukačka jsme vymezili mottem „Pravidla hry“. Vycházíme v něm z úvah nizozemského historika a teoretika kultury Johana Huizingy (1872–1945), který ve hře spatřoval původ veškeré lidské kultury. Všechny velké původní činnosti lidského společenství jsou podle něj protkány hrou. Výtvarnému umění, jako jedinému z kulturních odvětví, však statut hry upřel. Nechme stranou relevantnost tohoto tvrzení, které bylo i v době, kdy Huizinga tuto myšlenku formuloval, zjevně přezíravé vůči alespoň části avantgardních proudů meziválečného umění a směřujme spíše k tomu, zda tento „přehmat“ nějak nevyužít pro současnost. Základní premisa zní: Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než rozumnými bytostmi, neboť hra je nerozumná… Nyní jde ale o to, zdali je dostatečně nerozumné i současné angažované umění? Domníváme se, že ne vždy a ne dost, což jej nezřídka staví do role mentora, jemuž nikdo nenaslouchá. Platí, že hra může být brána vážně pouze tehdy, není-li do ní nikdo nucen. Každá hra je nejdříve a především svobodným jednáním. Hra na rozkaz přestává být hrou. Může být nanejvýš nařízenou reprodukcí hry. A z toho vycházíme i při úvahách o současném umění. Umění se zkrátka musí opět stát hrou, aby mohlo být bráno vážně. Stejně jako hra je totiž ve světě empirie a racionality nadbytečné, neboť stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí – a dokonce tento proces přerušuje tím, že vytváří svůj vlastní řád. Řád, který navzdory přesvědčení mnohých – nemá nic do činění s pravdivostí ani s dobrem. Přesto je to ale řád, který je schopen do nedokonalého světa a našich zmatených životů vnášet dočasně omezenou dokonalost.
Nákup knihy
Kukačka 7: Pravidla hry, Tomáš Knoflíček, Hana Vorlová
- Jazyk
- Rok vydania
- 2017
- Stav knihy
- Dobrá
- Cena
- 0,75 €
Doručenie
Platobné metódy
2021 2022 2023
Navrhnúť zmenu
- Titul
- Kukačka 7: Pravidla hry
- Jazyk
- česky
- Autori
- Tomáš Knoflíček, Hana Vorlová
- Vydavateľ
- Ostravská univerzita
- Rok vydania
- 2017
- Väzba
- mäkká
- ISBN10
- 8074649601
- ISBN13
- 9788074649608
- Séria
- Kukačka
- Kategórie
- Fotopublikácie, Umenie / Kultúra
- Anotácia
- Česko-anglický katalog 7. ročníku festivalu umění ve veřejném prostoru. Kukačka je ostravská platforma negalerijní prezentace současného umění, inspirující se hnízdním parazitismem kukačky obecné. V jeho intencích se snaží vstupovat do veřejného prostoru města, který si podmaňuje, využívá jej nebo s ním jen prostě koexistuje. Některé vstupy jsou nepřehlédnutelné, jiné téměř na hranici lidského vnímání. Orientaci v terénu proto usnadňuje webová aplikace poskytující indicie, na základě kterých lze začít s pátráním podobným dětské hře či urban-artové verzi geocachingu. Ústřední téma 7. ročníku festivalu Kukačka jsme vymezili mottem „Pravidla hry“. Vycházíme v něm z úvah nizozemského historika a teoretika kultury Johana Huizingy (1872–1945), který ve hře spatřoval původ veškeré lidské kultury. Všechny velké původní činnosti lidského společenství jsou podle něj protkány hrou. Výtvarnému umění, jako jedinému z kulturních odvětví, však statut hry upřel. Nechme stranou relevantnost tohoto tvrzení, které bylo i v době, kdy Huizinga tuto myšlenku formuloval, zjevně přezíravé vůči alespoň části avantgardních proudů meziválečného umění a směřujme spíše k tomu, zda tento „přehmat“ nějak nevyužít pro současnost. Základní premisa zní: Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než rozumnými bytostmi, neboť hra je nerozumná… Nyní jde ale o to, zdali je dostatečně nerozumné i současné angažované umění? Domníváme se, že ne vždy a ne dost, což jej nezřídka staví do role mentora, jemuž nikdo nenaslouchá. Platí, že hra může být brána vážně pouze tehdy, není-li do ní nikdo nucen. Každá hra je nejdříve a především svobodným jednáním. Hra na rozkaz přestává být hrou. Může být nanejvýš nařízenou reprodukcí hry. A z toho vycházíme i při úvahách o současném umění. Umění se zkrátka musí opět stát hrou, aby mohlo být bráno vážně. Stejně jako hra je totiž ve světě empirie a racionality nadbytečné, neboť stojí mimo proces bezprostředního uspokojování nezbytných potřeb a žádostí – a dokonce tento proces přerušuje tím, že vytváří svůj vlastní řád. Řád, který navzdory přesvědčení mnohých – nemá nic do činění s pravdivostí ani s dobrem. Přesto je to ale řád, který je schopen do nedokonalého světa a našich zmatených životů vnášet dočasně omezenou dokonalost.