Hoří chemička, něco si přej

Ve vybydlených panelácích, během vyvolávání duchů, nebo pozorování mraků nad litvínskou chemičkou narážíme na hranice (ne-)důvěry a hloubku vrytých předsudků, ale také na sílu vznikajících spojenectví a krátkých momentů sdílené radosti. V těch aspoň na chvíli roztávají všechny bariéry a Janov patří všem. Druhá část příběhu se odehrává někde hluboko uvnitř v myšlenkové krajině, kde se realita neustále konfrontuje s nesplnitelnou touhou po rovnosti a kde se mezi sebou proplétají otázky týkající se pojmů integrace, kulturní kolinizace a podoby života uvnitř vyloučených lokalit. Text vznikl během pokusů vytvořit prostor pro sdílenou kulturu Podhoubí v sousedském domově v Libuši v Janově.