Chůdy po předcích

Poezie Zdeny Bratršovské je především básnickou polemikou se zvykem, povrchností v životě i osobních vztazích. Je zde otevřená, až nežensky drsná stylizace antiiluzívního gesta, imponuje v ní napětí mezi uzavřenou tradiční formou a dramatickým, rozporuplným obsahem. Svou novou sbírkou autorka v mnohém pokročila na své básnické cestě. Nalezla mnohem bohatší rytmický rejstřík a znovu se přiklonila ke konfliktnímu pohledu, jenž byl charakteristický pro její debut. Mnohé básně jsou nyní pojaty civilněji, přitom však neztrácejí výchozí romantické gesto, které je vyjádřeno ovšem mnohem přesvědčivěji. Chůdy po předcích jako celek s jistou bezohledností vypovídají o vnitřních konvulzích mladého člověka. Tato poezie se dá srovnávat s drsností a naléhavostí hudby, kterou mladí lidé rádi produkují nebo aspoň poslouchají s její rytmickou ordinérností i s letmými pokusy o melodii.