Paměti a nepaměti aneb krásná období mého života

Každý pokus o memoáry je poněkud nešťastný a předčasný, neboť autoři stále touží po významných zážitcích. Přesto mají co sdílet, a tak se vyznávají ze svých životních zkušeností. Memoáry se liší podle tematického zaměření: maršálové se chlubí vítězstvími, politici se kasají, herci vyprávějí o svých rolích. Jak ale vyprávět o obyčejných životech, včetně těch spisovatelských? Milan Čechura, plzeňský literát, se ve svých pamětech zaměřuje na svůj „obyčejný život“. Nevyhýbá se tragickým událostem poválečné doby, jako je vpád sovětských tanků, ale také zachycuje běžné radosti, jako jsou první rande nebo góly. Důraz klade na pozitivní vzpomínky, které si čtenáři rádi uchovávají. Jeho styl je humoristický, s nádechem černého humoru, a čtení je příjemné. Tyto memoáry jsou zvlášť cenné pro čtenáře narozené v raných poválečných letech, kteří sdíleli bezradnost padesátých a sedmdesátých let, stejně jako naděje šedesátých let. Čechura poskytuje křehké a citlivé generační svědectví, s nímž se mohou ztotožnit jeho vrstevníci i mladší generace. Jeho vzpomínání je vitální a paměť mu obdivuhodně slouží, což čtenářům umožňuje oživit i jejich vlastní vzpomínky.