Válka začala v Mnichově

Historikové a vojenští specialisté na základě zhodnocení poměru sil v době mnichovského diktátu vesměs docházejí k závěru, že po zradě západních spojenců byla naše situace beznadějná a kapitulace prezidenta Beneše že nejspíše zachránilo národ. Německá převaha v rozhodujících zbraních (letectvo, tanková vojska, dělostřelectvo) byla zdrcující, a kdybychom se bránili, dopadli bychom stejně jako Polsko o necelý rok později. Možná ještě hůře, protože k Německu by se přidalo i Polsko a Maďarsko, jež se v rámci Vídeňské arbitráže připojily k dělení Československa a rovněž si pro sebe zabraly kusy území. Co kdyby se ale Československo ve 30. letech rozhodlo neutápět miliardy v betonu pohraničních pevností a bunkrů a věnovalo je spíše na rozvoj aktivních, ofenzivních strategií? Vždyť ne nadarmo se říká, že nejlepší obranou je útok. Co by se stalo, kdyby v den potupného mnichovského diktátu neměla ČSR pouhých 470 tanků (proti 1800 německým) a 570 bojových letadel (proti 3300 německým)? Co kdyby ten poměr byl jiný, zcela zásadně jiný?