Tři filosofie života

Americký popularizátor filosofie Peter Kreeft má jedinečný talent věci uchopit z neobvyklého úhlu pohledu, vytrhnout je z jejich všednosti a zasadit do nových souvislostí, glosovat a pointovat pomocí paradoxů. Tím se stylově přibližuje anglickým velikánům, jako je G. K. Chesterton a C.S. Lewis. Dívá se na Kazatele, Joba a Píseň Písní jako na učebnice filosofie; nikoli teoretické, ale veskrze praktické, životní filosofie. Kazatel demonstruje, jak se svět jeví bez víry – jako peklo. Job nás učí naději navzdory vší beznaději – utrpení ho očišťuje a uvádí do pravdy, která je zjevením Boha. A Píseň, to je Láska, nebe, Bůh. Už zde na zemi můžeme vrůstat do některého z těchto tří stavů – zažívat peklo s životním postojem Kazatele, očistec s Jobovým údělem, nebo se už zde zabydlet v nebi lásky. Kreeftova kniha není souvislým výkladem těchto tří mudroslovných knih, ale spíše bohatým zdrojem inspirací, postřehů a nečekaných souvislostí. „Ve fyzickém světě nelze sestrojit perpetuum mobile, ale existuje duchovní perpetuum mobile: láska. Láska se věčně nabíjí: čím více milujeme, tím více jsme milováni, a čím více jsme milováni, tím více milujeme. Tento proces nemá žádné hranice. Láska jakožto základní duchovní síla vesmíru přesahuje všechny jiné síly a jejich zákony. Zvláště přesahuje princip fyzické entropie: její energie neklesá, ale spíše roste. Proto v nebi nikdy nebude nuda. A je to též jediný způsob, jak může nudě čelit země.“ „Žijeme v plochém světě, rovnostářském světě, kdežto naši předkové žili ve světě plném duchovních výšin a hierarchií, ve světě věžiček a věží. Ale naše srdce protestuje proti naší ploché zemi a touží po své pravé vlasti, své pravé vertikální dimenzi. Láska je prostě svrchovaná. Patří na trůn. Po právu se chvástá, velebí, plesá, slaví, zpívá svou Píseň písní, svoji neobyčejnou píseň, tu Největší z písní. Zaslouží si stříbro a zlato a róby a koruny. Nebe toho bude plné (pokud symbolika knihy Zjevení za něco stojí); neměli bychom si už na to začít zvykat?“ „Proč mluvíme na Boha tak moc, že nemáme čas poslouchat? Jak trpělivý musí Bůh být, když čeká, až se oprostíme od všeho myšlenkového a slovního hluku, a jak moc musí doufat, že jakmile přestaneme mluvit k němu, nezačneme hned mluvit ke světu. V té kratičké vteřině ticha mezi tím, kdy jsme přestali mluvit k Bohu a začali mluvit ke světu, nám Bůh dává mnohem víc milostí než kdykoli jindy (až na přijímání svátostí)… Vydrželi jste někdy být půl hodiny zticha tak, aby nemluvily ani vaše rty, ani vaše mysl? Pokud chcete vydržet v nebi, měli byste se tomu umění naučit, protože v nebi bude půl hodiny ticho poté, co bude zlomena sedmá pečeť (Zj 8, 1).“