Z úst do úst: Javornické pověsti

Pod Javorníkem pásával stáda pastýř Timling. Hledí jednou na hrdý hrad, tyčící se před ním na kopci a povídá si: „Tam musí být, panečku, krásně! Co bohatství tam asi je. Jaké pohodlí, jaká drahá roucha, jaké krmě a nápoje takové panstvo má…! Kéž bych byl aspoň týden nebo měsíc na jejich místě.“ Sotva to dořekl, kde se vzal, tu se vzal, stojí před ním hezký myslivec. Až se ho Timling lekl a zajíkavě pozdravil: „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Neznámý však na pozdrav neodpověděl, jen oči přivřel a ušklíbl se. Potom povídá: „Chtěl bys být pánem na Javorníku?“ Timling se podivil, jak mohl myslivec uhodnout jeho myšlenky. Ten mu však bez dlouhých okolků pověděl, že je čert a že je ochoten udělat ho na sedm let pánem hradu, jestliže mu upíše svou duši. Ulekl se zprvu pastýř, ošíval se, ale myslivec-čert mu líčil sedm let panského života takovými růžovými barvami, že žádostivý jinoch nakonec přece neodolal ďábelským svodům a podepsal se čertovi svou krví na předloženou pergamenovou blánu. Když se tak stalo, řekl čert Timlingovi, aby se příštího dne ohlásil na zámku u zahradníka, vše ostatní už přijde samo sebou. Potom zmizel a pastýř v tu chvíli tvrdě usnul. Probudil se až ráno a byl z něho, panečku, docela jiný člověk. Pospíchal hned na zámek. A ejhle – zahradník, jako by ho už byl očekával.. Bez meškání ho uvedl k hradnímu pánu, vratislavskému biskupovi a ten ho vítal jako dávno ohlášeného hosta. Zasypal ho přízní a zakrátko ho jmenoval na zámku purkrabím.Tím se Timlingův sen zcela vyplnil. Hoj, to byl zcela jiný život! Samá zábava a vyražení. Lov, vyjížďky koňmo i kočárem, stolování, hry, žertování s krásnými paními a slečnami a podobné kratochvíle byly jednou náplní Timlingových dní od časného jitra až do pozdní noci. Občas byl sice purkrabí trochu nesvůj, zarazil se náhle třeba uprostřed nejlepší zábavy – to když si vzpomněl na čertův úpis. Bývalo to zejména pokaždé, kdykoliv se ozval hlas zvonku, který se na věži objevil právě v den Timlingova příchodu, zavěšen tam neviditelnou rukou. Purkrabímu se zdálo, že zvoní: „Tim-ling, tim –ling!“ Avšak společníci a zejména společnice se horlivě starali, aby zaplašili z jeho čela stesk a chmury, a tak ve víru kratochvíle na osudný úpis zapomínal. Brzy na něj zapomněl téměř úplně. Čas utíkal jako voda, dlouho-li pak neuplyne sedm let. Docházel konečně sedmý rok a den. Tu přijel náhle před půlnocí do městečka jezdec, zamířil ke kovárně a burcoval mistra, aby mu okoval koně. Když to bylo hotovo, hodil kováři zlaťák. Peníz se zakutálel,mistr se pro něj sehnul a hrůza hrůzoucí…! Povšiml si, že má jezdec koňská kopyta. Pověděl to honem ženě a dávali oba pozor, kam se zlý duch požene. A ejhle, pustil se cvalem na zámek. Co se tam potom dělo, kdožpak ví. Ale slyšeli lidé tam odtud hrozný šramot a křik a povídalo se, že nechtěl Timling o úpisu ani slyšet a že se dal s čertem do křížku a hodnou chvíli s ním zápasil. Ale jakýpak boj se zlým duchem! Ten nakonec purkrabího přece přemohl, popadl ho za límec a hup s ním oknem ven. Protože se mu ještě i potom vzpouzel, mrštil jím o zeď, až mu z nosu a z úst červená vyšplíchla a tentam s ním. Od těch dob až do dnešního dne jsou na zámecké zdi – na té straně k městu - krvavé skvrny a nedají se nikdy zamazat. Vždy se zase znovu po každém nátěru objeví. A zvonek na věži prý doposud cinká: „Ci-link, Tim-ling, Ci-ling Tim-ling.