Přišla jsem vám sloužit : životní příběh S.M. Elišky Pretschnerové
Autori
Viac o knihe
Na samém počátku deníku sestry Elišky Pretschnerové nalezneme tři zajímavé úryvky: Oheň je záře, plamen a žár. Oheň je to, co jsem já a co jsi i Ty. Všechny jsme oheň jednoho Mistra, všechny jsme jedna jediná zář. Ne, svatost není mramorová urna, v níž nutno napěchovat lidskou bídu. Ne, svatost není stísněná a chmurná, jak majetkem by byla škarohlídů. Čím vyjádřil bych duši řeholnice? To nemá býti obyčejná žena! Je něčím víc! Jak sněhobílá svíce je na oltáři Božím postavena. /Ať už jde o výpisky z děl, která četla, nebo její vlastní myšlenky, máme před očima jakousi iniciálu jejího života, která zároveň vystihuje celý jeho smysl. Tak myslí, píše a hlavně žije člověk, který nese rysy svatosti. Moderní doba těžko přijímá možnost, že by mezi námi chodili světci. Světci jsou pro běžného člověka především lidé z dávné minulosti, z doby, kdy se věřilo na zázraky. Jejich životopisy, právem nazývané legendy, jsou buďto celé nebo zčásti vymyšlené. Zapomíná se přitom, že legenda neznamená lživý příběh, ale příběh, který má být čten pro naše poučení. I když současný člověk připustí, že postavy jako sv. František, sv. Benedikt, sv. Cyril a Metoděj existovaly a sehrály v dějinách evropské kultury vážnou roli, určitě si myslí, že v době nedávné už podobní lidé nebyli. Přijmou svatořečení Maxmiliána Kolbeho nebo Edith Steinové, ale zůstanou distantní k pojmu svatosti. Ano, byli to velcí a stateční lidé. Měli však určitě i mnoho slabostí a chyb. Mluvit o jejich dokonalosti je nesmysl. Zde zapomínají, že člověk svatý nemusí být ve všem všudy dokonalý a v žádném případě že to není nějaký nadčlověk. Světci jsou a vždy byli lidé. Žili ve své době, mezi svými současníky, kteří je měli rádi nebo je neměli rádi, a to až k nenávisti. Nebyli často nijak významní, byli to všední lidé. Žili vskutku běžný život, ale žili ho jinak než převážná část společnosti. Měli a chránili svou víru. Věřili v Boha a zachovávali jeho řád. Brali vážně Boží zákony a jednali podle nich, i když jim to přinášelo nepříjemnosti, bolest a někdy i smrt. Tak pevně věřili, že ani v nejhorších situacích neztráceli naději, že dobro zvítězí nad zlem, že láska je silnější než smrt. Byli pevní a ukazovali cestu. Nejprve těm, s nimiž žili, později všem, kdo se zamysleli nad jejich životem. Naším úkolem je rozpoznávat je a následovat jejich příkladu. Tak byla jako zářící ukazatel správných cest rozpoznána v Kongregaci Školských sester Třetího řeholního řádu sv. Františka S. M. Eliška Pretschnerová. Lidé nejsou jen postavy, jsou především příběhy. Vyprávějme tedy její příběh, abychom se potěšili plody jejího života, všedního a zároveň výjimečného, plného lásky a těžce vybojovaných vítězství.