Ptáci v orchestřišti

Viac o knihe

Jakuba Kostelníka jsem poprvé viděl na čtvrtečním večeru poezie a hudby v bytě Otakara Blahy, kam jsem byl nečekaně pozván před dvěma lety na Dušičky. Zpíval písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého, doprovázeje se na starou kytaru. Z jeho vystoupení vyzařoval zvláštní soulad mezi zpěvem, hrou a nástrojem, přičemž vše působilo roztřepeně, zemité a naléhavě. Přednes připomínal Šatova, který se ocitl v salonu a neví, kam s očima, a přesto se snaží o odčinění a usmíření. Jakub Kostelník, podobně jako Šatov, odchází do deště a do lesa, kde zkoumá přírodu a přemýšlí o zemi a kalužích, které viděl. „Zem ztracených stromů“ by byla bez paměti, zatímco „Ztrácíme se v lese (…) Zachraňujeme se.“ Toto jsem vyčetl z jeho básní, které nyní mám před sebou. Jeho prvotina, přicházející po překladech Lermontova a dalších, je ve svém hledání výrazu téměř nesourodá, jak prvotiny bývají. Připomíná Reynka, Morgensternova rošťáctví a Bašóovu neosobní uhranutí, a obsahuje mnoho čistých veršů, které mají moc rozehřívat, hojit dávný strach, dnešní zlost i příští bolest.