Judita a její druhé já

Chuchvalce mlhy se vznášely mezi holými větvemi stromů, trčícími k šedému nebi jako kostlivce. Déšť bubnoval do oken starého domu. Zdi z tmavých cihel se leskly, smáčené vodou. Okenní rám bez skla se kýval v bouřce v sem a tam a monotónně bušil do zdi. Nárazy se dutě rozléhaly domem. V potemnělém pokoji klečela omamně krásná žena před černým oltářem. Její jiskřící oči byly upřeny na Satanovu podobiznu, rty se jí chtěly. "Zjev se!" šeptala vášnivě. "Tvoje služebnice Judita tě prosí, zjev se!" Její přání došlo svého naplnění strašlivým způsobem...