Třeba jednou vykvetou z otazníků květy

Knižní prvotina třicetiletého pedagoga a básníka obsahuje poezii, která se pokouší reflektovat jeho prožité poznatky, zkušenosti a poznání. Jan Spěváček přistupuje ke své tvorbě stejně jako k životu - tedy s pokorou, vírou a nadějí, se zkušeností člověka, jenž je přesvědčen, že vše na světě má svůj pevný řád, který nesmí být narušen. Toto uspořádání se ovšem v jeho interpretaci dotýká především oblasti citových a vzájemných vztahů mezi lidmi, jež se mají vyvíjet v souladu s okolním světem a prostředím. Spěváček sice nementoruje, jako příklad harmonické koexistence však dává často najevo radost z prostých věcí, jež ho obklopují či z obyčejných událostí, kterých se účastní jako přímý svědek a aktér a jež mu pro svou emocionální hloubku nikdy nezevšední. A možná, že právě toto téměř bezvýhradné a katarzní přijetí života může nahradit otázky, které se pachtí po odpovědích na smysl lidské existence, možná, že se v přeneseném významu stane jakousi metodickou instruktáží či inspirací k tomu, že "třeba jednou vykvetou z otazníků květy".