K svému

Druhá básnická sbírka Zdeňka Volfa. Zdeněk Volf (nar. 1957) je příkladem toho, jak poezie, zejména ta moderní, nemá ráda protiklad nebe — země, transcendence — všednost, svět onen — svět tento. Jak o veškerém tom hoři z duality sice ví, ale jak současně poskytuje básníkovi možnost, ne-li povinnost jít nad ně či mimo ně. Do Volfových veršů vstupuje Pán, Bůh, Kristus i Maria jako stále znovu odžívaná každodennost. Stejně tak jeho krajiny jsou spolehlivě spatřené, a proto také zeměpisně určité: jsou to Beskydy. Na Zdeňku Volfovi je nejvíce k ocenění, jak v pevném hledá ještě pevnější, jak ve dvou slovech hledá to, čím jsou společná, jak nechává k sobě věci vázat a jak z mála dělá ještě méně. Volfovy verše mají zřetelný zkušenostní základ, ale současně se v nich nacházíme uprostřed zpřítomňování Toho, kdo je přijat přede všemi slovy a koho tato slova mají uvést v soulad s trojrozměrnou rozbíhavostí života. Nejde však o svár empirika s mystikem; výsledný účinek Volfových básní dává jakousi hranatou něhu: za zdánlivou neotesaností některých představ je znát, že nemáme co činit se siláckými provokacemi, nýbrž že jde o verše rostlé z vlastní básnické zákonitosti, opřené o pevné hodnoty a opracovávané až se sveřepou svědomitostí a zanícením. „Volfova poezie zjevně nepatří do eruptivní, hravé a překotné linie (řekněme nezvalovské). Před svůdností tradičních básnických forem a před oblostí rýmu a rytmu upřednostňuje autor sdělované. Zajímá ho především vazba všedního a univerzálního. Vezdejší lidská existence je v jeho verších napjata mezi ty nejprostší jednotliviny na straně jedné a transcendentální abstrakta na druhé. Zkušenost a víra prolínají, vstupují do interakcí, vedou setrvalý dialog, i když jiskřivost „empirikova“ kontrastuje mnohdy s konvenčnější tezovitostí „mystikovou“. Richard Svoboda