Zapisovatelé otcovský lásky

Když byla moje dcera malá, sliboval jsem, že pro ni napíšu pohádku, ale vždy jsem to odkládal a psal něco jiného. Dnes je jí skoro patnáct a pohádky už nečte. Když jsem loni v Americe začal psát tento román, uvědomil jsem si, že ho píšu především pro ni, i když to není pohádka a možná není pro ni zcela vhodný. Musel jsem se řídit radou své babičky, která mi říkala, abych kupoval věci větší, aby jí to příští rok nebylo malé. Mám nutkavou obsesi zapisovat. Věci, lidi, situace — všechno si zaznamenávám. Píšu pod stolem, což není normální. Moje matka, učitelka, mi často říká, že normální lidé komunikují, ne píší. I když se snaží mě od psaní odvrátit, už se z toho stal rituál. Psaní má nutkavou povahu, ačkoliv to není nic neestetického. Jako dítě jsem zapisoval vše, co má matka dělala, a když mě přistihla, byla v šoku. Můj otec to vzal věcně a koupil mi notebook. Teď jsem zapisovatel na volné noze, což je podobné jako invalidní důchod. Snažím se trávit čas, ale často se nudím. Návštěvy k nám nechodí často a já si zapisování užívám, zejména když přijdou kamarádky mé sestry. Fascinuje mě, jak je fakt, že sedím pod stolem a píšu, dokáže lidi rozhodit. Po vydání knihy se jejich reakce změnily — najednou se chovají jinak.