Co nutí létat ptáky

Soubor veršů českého vysokoškolského pedagoga přináší průzračnou poezii, v níž autor vyjadřuje sebereflexe o lidské touze a naději, ale i o smrti a posledních věcech člověka. Verše Petra Pančošky, rámovány prozaickým vstupem i závěrem, jsou každodenními střípky a pocity ze všedního života, do nichž se také promítají přírodní motivy, občas i podbarvené jakousi fantaskní náladou, jemně melancholickou linkou nebo i romantickým nádechem. Ve své poezie autor nezapře ani svou profesi univerzitního pedagoga, věnujícího se hned několika oborům. Občas tedy kombinuje lyrické reflexe s matematickými a fyzikálními pojmy, a od těchto kategorií se pak "odpichuje" i do jakýchsi futurologických, až nadzemských výšin. Základnou Pančoškových veršů však zůstává reálný svět kolem něho, důvěrně poznaná krajina, místo, jež svou přirozenou, dosud neporušenou a ještě nezničenou atmosférou je právě tím nejdůležitějším prvkem, "co nutí létat ptáky".