Za nehty rez

Tahle sbírka není prvotina a ten člověk není básník. Nic z toho, co se tu omylem dozvíte, není skutečné. Všechno je jízlivě vymyšleno, sprostě vykalkulováno; nutkavé sny se už dříve odehrály, všechny ženy dávno existují, byť v jeho hlavě. Sloupec sebehodnocení kolísá jak slabá měna. Vlado Matuška má neuvěřitelné štěstí: četl Blatného až po čtyřicítce. Komu sloužíš? Ten, kdo korunuje krále večera, to ví! Být nekompromisní patří k věci. Být nekompromisní zahrnuje voyerismus stejně jako sebepoškozování. Vysmát se – čemukoli, komukoli – znamená v prvé řadě postavit vše mimo zákon. Báseň jako absurdní ekvivalent absurdního světa? Vyřídit si účty: s matkou, milenkou, kamarády, světem, tupostí; a s bolestí, selháním, se strachem. Vyřizovat si účty sám se sebou. Neustále, opakovaně. Báseň jako absurdní miniatura? Báseň jako násilí – báseň jako klystýr. Vlado Matuška se má: nezná Zbyňka, ani Havlíčka. Paměť je deník, gesto. Nádech, výdech, výbuch. V krajinách dětství (za nehty rez) se objevuje něco původního – neustálého – primitivního. This is not beauty. This is a rest of it. Pupeční šňůra. Sedával jsem s babičkou/ v domě bez vody/ …/ a vlaky na Brno/ ohýbaly zámek u paty. Nádech, výdech, výbuch. Výduť. Tahle sbírka není pro starý.