Důvěrné rozhovory s Amadeem

Autorka přiznává: "Důvěrné rozhovory s Amadeem" jsou fikcí, avšak základním kamenem příběhu je realita. Dvacetiletá Karina medituje před obrazem koncertujícího Mistra a snaží se dobrat "jádra věcí svých" v konfrontacích s problémy mladého génia... Na dotaz první čtenářky rukopisu, zda obraz s Mozartem skutečně v učitelském pokoji visel, odpovídám: Je to pravda pravdoucí, skutečně tam visel. Spolu se sofou, meditačním stanovištěm Kariny, byl dědictvím po odsunutém německém kolegovi. Ještě nedlouho po odchodu Němců bylo součástí hudební komnatky také klavírní křídlo, jež znenadání zmizelo, neznámo kam. A "Mozartův kočár" stojící nedaleko Karininy dočasné ubytovny uprostřed uličky vedoucí k rakouské Lávě, byl rovněž realitou. Tato próza chce být pouhou připomínkou, že život kantora není v žádné době peříčkem. Zvláště život vesnického učitele jako by se řídil úměrou "čím méně, tím více", totiž: čím méně učitelů v obci, tím více se na jejich bedra nakládá mimoškolních povinností. Minipříběhy z doby současné "Ještě chvilinku" jsou letmým nahlédnutím do života dvou vysloužilých kantorů. V nich autorka použila autobiografických prvků a dovoluje si k nim citovat slova spisovatele Arnošta Lustiga: Jen hlupák je docela spokojen a jen hlupák je docela nespokojen. Jiný život než ten svůj nemám. Snažím se z něj udělat to nejlepší. (V rámci daných možností... dodává autorka.) (ve školním roce 1948-49)