Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti

Dvě desetiletí po pádu komunistických režimů přináší chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální historickou diagnózu. Po skončení totalitní diktatury a plánovaného hospodářství se uzavřela éra industriální moderny, a s ní i perspektiva budoucnosti. Postkomunismus, vnímaný jako přechodná historická situace, postavil obyvatele bývalého východního bloku do role "nezralých dětí", které měly dospět k demokratické dospělosti, avšak budoucnost se zdá být iluzí. Místo historické paměti převládla kulturní identita a paměť, což vedlo k tomu, že společnost přestala existovat. Ztráta víry v budoucnost nahradila stesk po minulosti, a otázky minulosti i budoucnosti ztrácejí smysl. Manipulace s komunistickou minulostí a její zkoumání pouze z forenzního hlediska zbavuje jejího politického rozměru. Tato historická amnézie, spojená s depolitizací prožité minulosti, znemožňuje vnímat komunismus jako ideologický a politický produkt určitých sociálních konfliktů. Postkomunismus se tak stává trvalým stavem, který uvalil klatbu na budoucnost a ztratil klíč k minulosti. Naděje na transformační proces v bývalých socialistických zemích se ukázaly jako iluzorní. V současném umění a muzeích převládá duch retroutopie a nacionalismus se stává normou. Náboženství prochází renesancí bez autentické víry, a hodnoty osvícenské sekularizace jsou zpochybňovány. Revoluční potenciál roku 1989 se zdá být zmařen, a otázka, zda šlo národům o právo na