Překvapilo mě, jak se knížka dobře četla. Netušila jsem, že mě příběh chlapce Toma až tak zaujme. Nakonec jsem knížku nemohla odložit, dokud jsem ji celou nepřečetla. Konec je otevřený. To ale nevadí. Každý si může domyslet, co by tam rád měl. Jsou tam i "moudra". Třeba co udělá s člověkem pár let školy rozdílu a pár přečtených knížek. Že to pak místy vypadá, jako by se člověk pokoušel dorozumět s delfínem nebo s mimozemšťanem. Tak jde ten rozhovor ztuha. Nebo se mi líbily postřehy, týkající se vojny. Že nakonec všichni na tu vojnu vzpomínají víceméně v dobrém a neexistuje člověk, ať už takový nebo makový, aby na vojně nenavázal nová přátelství. Málokdo že by rovněž mohl přísahat, že se na vojně nenaučil alespoň něco, co by mu pak bylo k něčemu dobré. Myslím si to též. A svým způsobem mě i trochu mrzí, že syn - jedináček vojnou už neprošel. Říkám si, že by by byl snad jiný.
A***@s***.czHodnotenia a recenzie
- 6 hodnotení
- 6 recenzií
No, kniha je poplatna době, kdy vznikla. Chce ukázat postavení žen na konci 19. a na začátku 20. století, přetrvávající maloměšťáctví, zhýralý Marcel je jednoznačně záporná postava, Růžena je obětí doby, Jarmila je novým světlem na konci tunelu, ... Četlo se to dobře, ale mé pocity při četbě byly rozporuplné. Dnes se už takto nepíše. Místy jsem měla pocit, že čtu sociální román, končící až socialisticky (závěr: "Nové hlasy jsou silnější, ... hesla doby rozmetávají bez milosti všecky selanky"), pasáže, kde líčí vztah Marcela a Růženy mi zas evokovaly místy až červenou knihovnu. No je to už prostě takové vyčichlé. Vyčpělé. Ale za to paní Malířová nemůže. Tato levicově zaměřená česká novinářka a spisovatelka, starší sestra herečky Růženy Naskové a manželka Ivana Olbrachta bojovala za práva žen, a to se pochopitelně muselo obrazit v jejím díle. Není nezajímavé si tento románek o problémech drobné buržoazie přelomu století přečíst, už z historického hlediska.
Tato knížka (dívčí román) se čte v mladém věku. Já už tedy mladého věku zdaleka nejsem. Ale zajímalo mě, jak píše, tedy psala, spisovatelka, která byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu a na cenu Astrid Lindgrenové. Tak jsem si knížku vzala z knihobudky v Odoleně Vodě. No, velice dobře psala. Jen co je pravda! Knížka mě bavila, i když nejsem teenager. Dvoudílný televizní film s hudbou Vašo Patejdla jsem rovněž neviděla. Ale alespoň jsem nebyla ovlivněna filmovým zpracováním. Olga Polomcová je čtrnáctiletá školačka z Bratislavy, která ke konci knihy oslaví své patnácté narozeniny. Kolikrát jsem si při čtení vzpomněla na svá dětská léta! (Mimochodem jsem rovněž narozena v březnu jako Olinka.) Zavzpomínala jsem i na svou babičku, byť nebyla nábožensky založená jako ta Olinčina. (Tak na Slovensku je stále religiozita vyšší než u nás.) Knížka není žádná komedie. Řeší i závažné společenské problémy. Ale je vtipně napsána jazykem mladé dívčiny, nad nímž jsem se kolikrát musela chápavě pousmát. Třeba: "V pokojíku seděla zamčená bábina, aby nevyletěla z kůže, že neoplachujem vidličky v desíti vodách." Myslím, že to nebyla pro mě ztráta času. Byl to relax. Nemusela jsem přemýšlet, "co tím chtěl básník říci". Někdy je potřeba pročistit si hlavu něčím takovým ne příliš náročným. Ale právě proto, že je to tak dobře a trefně napsáno, se to dá přečíst i v pozdějším (hodně pozdějším!) věku.
Tak jsem si myslela, když jsem si tuto knížku brala z knihobudky v Odoleně Vodě, že si pěkně počtu. Jsem rovněž PhDr., ale nepočetla jsem si vůbec. Nemám ve zvyku odložit knížku a nedočíst a 241 stránek se dočíst dá, ale něco tak nečtivého jsem už dlouho neměla v ruce. Hned u té první povídky jsem přemýšlela, jestli to má vůbec smysl pokračovat ve čtení. Když na 15. stránce dosud vůbec netušíte (já, taková zkušená čtenářka!), "která bije", to není, řekla bych, dobrá vizitka. Přitom paní spisovatelka je ročník 1943 (já 1954), je zkušená, v Olympii pracovala jako vedoucí redaktorka beletrie, takže žádný "spisovatelský žabec"! Rovněž by měla čtenáře zaujmout alespoň nějaká ta postava z knihy, pokud se tak nestane, pro koho to pak je psáno?! Napřed jsem si napsala poznámku, že tomu stylu psaní rozumí zřejmě jedině autorka sama. Pak jsem to škrtla, neboť jsem to při svém vzdělání přece jen jakžtakž pochopila. Ale není to ani Valja Stýblová, ani Jarmila Loukotková, ani některé další čtivé autorky! Bohužel!! My dvě jsme se prostě minuly!
Vždycky jsem ráda Stanislava Rudolfa četla. Proto jsem po této knížce v knihobudce hned sáhla, jen jsem ji tam zahlédla. No ale doba se už naprosto změnila. Už mě nebavilo číst o soudruzích a kdo je správný komunista a kdo není správný komunista, a co všechno by měla komunistická strana ve škole řešit, atd., atd. Tak to je jedna věc. Jsme už úplně jinde a "dvakrát nevstoupíš do téže řeky". Pak mne celkem překvapila ta detailnost. Mám pocit, že je někdy až zbytečná, ba přímo, řekla bych, nadbytečná! Např. "...řekla a jazykem si musela zpod dásně vylovit zbytek sousta, ..." Až jsem se divila, že tam nebylo popisováno, kolik toaletního papíru si dejme tomu ten Hubert nebo někdo jiný na záchodě odmotal a jestli si vytřel zadek zespoda nahoru, nebo shora dolů. No a pak to vraždění norků (taky samozřejmě se všemi podrobnostmi) nebylo vůbec chutné. A mimochodem norek je taky zvířátko. Že by norci neměli cit, to si tedy nemyslím. A vůbec považuji chov norků za problematický a mluví se i o zákazu jejich chovu, neboť zabíjet tisíce zvířat jen pro výrobu módních doplňků je v 21. století barbarství.
Opravdu moc pěkná kniha. 619 stran, ale čte se to samo. Mám příbuzné na Lašsku, to je skoro jak na Valašsku. O všech svých tetách (pratetách) bych mohla rovněž říct, že jsou si všechny něčím podobné. Nebo byly, protože už nežijí. A taky se vyznačovaly i určitou tvrdostí, nepřikrášleným pohledem na život, ale uvnitř citovostí a empatií. Moc dobře se mi tato kniha četla. Zajímal mne život jak staré Valigurky, matky rodu, tak jejích tří dcer, Kateřiny, která jí byla hodně podobná svou povahou, Marie, i Anděly. Obvykle každá vesnice měla také nějakého toho svého Umpaje. Záchrana malé Barborky a jeho konec v rozvodněném potoce mě velice vzaly. Dlouho jsem na to musela myslet. I na různá jiná místa této knihy. Nutnost zastřelení sedlové kobylky Fuksy, atd., atd. Tuto knihu jsem si vzala z jedné z knihobudek v Odoleně Vodě, ale nechám si ji. Kdybych si chtěla některá místa někdy osvěžit.