Filosoficky o spravedlnosti

Autor publikace se zaměřil na reflexi dvou pojetí spravedlnosti, platónského a biblického, z nichž první je filosofické a druhé náboženské. Obě se historicky navzájem ovlivňovaly a podstatně určovaly přemýšlení o spravedlivé společnosti a pojetí spravedlivého života. Vycházejí sice z odlišných tradic, avšak měly zásadní význam pro formování evropského právního i mravního vědomí. Z kritické analýzy těchto dvou pojetí spravedlnosti je patrné, jak autor naznačuje, že pouhá legalita společenskou stabilitu nepřináší. Spoléhání se na systém je sice nezbytné, ale kromě toho se ukazuje jako stejně důležité položit důraz na mravní osobnost jedince. Bez intelektuálně-mravních elit se podle něj neobejde ani demokratická politika. Stejně tak považuje za důležitý důraz na absolutní, metafyzickou spravedlnost, na vědomí, že spravedlnost je něco nepodmíněného, co lze uchopit spíš intuitivně než čistě racionálně. Klade také důraz na skutečnost, že spravedlnost se historicky ani věcně nevztahuje pouze k právu a k rozumu, ale že se dějinně utvářela rovněž jako výsledek „nereciprocity“ motivované citem. Spravedlnost racionálně-technická může proto klást vrámci společnosti pouze minimální cíle. Ty je pak nezbytné trvale překračovat zejména citem pro spravedlnost.