Charlotta

Je pozoruhodné, když se básník vyznává ve verších ze svého vztahu ke zvířeti. Charlotta nebyla jen přítelem člověka Petra Vrby. Byla jeho pozdní láskou. Silné emoční pouto v něm probouzelo potřebu vyznat se z ní pro něj tím nejpřirozenějším a nejvlastnějším způsobem - poeticky, v básních. Od chvíle, kdy se štěně objevilo v domě, byl jeho bedlivým a nerozlučným pozorovatelem v každou dobu, ve všech situacích, do všech detailů. Nechal ho promlouvat a jeho "řeč těla" pak coby tlumočník ukládal do veršů. Jindy už s dospělou Charlottou vedli vážné imaginární rozhovory, meditovali a filozofovali spolu nebo si jen sdělovali názory na okolní dění. Rozmlouvali spolu při společných procházkách, na chalupě, v lese, u psacího stolu či v hospodě. Charlottka tak vlastně byla - jak Pavel Vrba říkával v nadsázce - nejen spoluautorkou jeho veršů, ale rozhodně jejich jedinou mocnou inspirací.