Pravidla oběti

Řídí se vrah pravidly? Poruš ta svá! Louis Vullion je sice právník, ale je šílený. Ví to o sobě a ví také, že léky, které mu doktoři předepisují, mohou jeho stavy vylepšit, ale nevyléčí ho. Naučil se s tím žít. Otec mu vštípil jedno pravidlo: musíš hrát s takovými kartami, jaké ti rozdali. A Louis Vullion tedy hraje. Jen si k tomu vymyslel ještě další pravidla, aby ta hra byla o něco zábavnější. Když zabil první tmavovlásku, kterou nikdy předtím neviděl, napadlo ho první pravidlo z řady, která vznikala při dalších vraždách: Zabíjej vždy bez motivu. Jak přibývalo mrtvých tmavovlásek, přibývalo i pravidel. Nenechávej si zbraň, kterou jsi použil. Nepoužívej ustálené postupy. Nezanechávej po sobě hmatatelné důkazy. Byla to pravidla, která byla pro vyhlédnuté ženy podstatná jen do té míry, že z nich dělala oběti. Pro vraha však byla životně důležitá, základní pravidla vraždy. Aby ta hra byla ještě zábavnější a aby svým protivníkům naznačil, že nestojí proti diletantovi, začal svá pravidla nechávat na lístečcích u mrtvých těl. Nikdy nezabíjej někoho, koho znáš, bylo další v řadě... Lucas Davenport musí dodržovat pravidla jako málokdo druhý. Je členem oddělení vražd minneapoliského policejního sboru. Jenže žen, vražděných bez motivu, beze stopy po pachateli, bez důkazu, střídanými metodami, přibývá. Lucas Davenport začíná chápat, že má co dělat se šílencem a, o to hůř, se šílencem inteligentním a vynalézavým. A dochází stále blíž k přesvědčení, že když protivník dodržuje pravidla vražedné hry, jediný způsob, jak jej dostat, je začít porušovat svá vlastní, vnést do řádu hry chaos. Od té chvíle se začíná smyčka kolem nebezpečného vraha podle pravidel lovu na dravce zvolna stahovat.