Zen a lukostřelba

Zenová praxe se tradičně spojuje s nehybností, ba dokonce s usazeností. Ale její nejhlubší kořeny leží v maximalizaci schopností přežít, které dosáhli jezdci, lovící a bojující s luky a šípy. Některé z nejvíce paradoxních lekcí zenu se odvozují od schopnosti zvládnout pohyb. Když se mluví o lucích, šípech a koních, my Američané tradičně myslíme na Lakoty a Apače. Bližší pohled na luky amerických Indiánů však rychle odhalí jejich omezení, a je z něj zřejmé, že málokdy byli schopni vystřelit šípy ze sedla na větší vzdálenost. Abych znovu objevil mistrovské ovládnutí pohybu, musel jsem se obrátit k tradicím Dálného Východu a k rozvíjení intuitivních schopností pomocí pěstování ki. Ki je japonské slovo pro to, co Číňané nazývají čchi, Indové prána, Apači dijin, Pygmejové mana. V této knize užívám slovo ki ve významu vnitřní síla. Tato síla se projevuje jako pociťování směru nebo formy, zmrazené v jediném okamžiku. Mistr ki nám říká, že v určitých stavech vidí mysl oblouk této síly v záblesku intuice. Tento způsob poznávání, jak říká mistr, závisí na jemné adaptaci, která vzniká neustálým opakováním formy, a na vědomí, které nám říká spíš kdy, než jak něco dělat.