Táborský sochař Jan Vítězslav Dušek

Jan Vítězslav Dušek se narodil 8. června 1891 v Makově u Tábora. V letech 1905–1909 vystudoval C. a k. odbornou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích v Podkrkonoší, od­­dělení pro sochaře. Zbytek roku 1909 strávil na praxi ve Vídni a Štýrském Hradci. V letech 1910 až 1911 se zkoušel samostatně uchytit v Praze. Roky 1912 až 1914 prožil jako zaměstnanec v různých vídeňských ateliérech. Během 1. světové války sloužil u 75. pě­ší­ho pluku v Haliči a v Debrecíně. Demobilizován byl koncem roku 1919. Od ledna 1920 se usadil v Táboře. V září 1921 začal Dušek studovat na pařížské Académie de la Grande Chaumière u pro­fe­sora Émile-Antoine Bour­del­la, žáka Augusta Ro­dina. V Paříži Dušek poprvé pobyl je­den a půl roku, následovalo pět krátkých zájezdů v pozdějších létech, kdy se zdržel vždy 2–3 měsíce. České biografie uvádějí, že v roce 1922 souběžně studoval na pařížské Eco­le du Louvre v oddělení Historie Générale des Arts. Na jaře 1931 obdržel sti­pen­di­um od ministerstva národní osvěty pro studium v Britském museu v Londýně. Pra­vi­del­ně podnikal delší studijní zájezdy do ciziny – do Itálie, Německa, Chorvatska, Bel­gie. Od roku 1922 Dušek pravidelně vystavoval v jarním Salonu Société Nationale des Beaux-Arts v Paříži. Byl natolik úspěšný, že dne 10. června 1922 ho Société Nationale des Beaux-Arts (Národní společnost krásných umění) jmeno­va­la „Associe“ (tj. „Při­ja­tý“, řádný člen) v sekci rytců a medailérů, s právem vystavovat práce na výstavách této společnosti bez jury (bez předběžného přijetí porotou). Stejného uznání v sekci skul­p­tu­ry oblé se mu dostalo nejprve v roce 1931, kdy byl jmenován členem mi­mo­řád­ným, a posléze v roce 1935, kdy se stal členem řádným. V roce 1924 získal za so­chu Lu­čišt­ní­ka bronzovou medaili na VIII. olympiádě v Paříži. V roce 1925 obdržel stříbrnou medaili za so­­chu Běžce na pařížském jarním Salonu a stříbrnou medaili na Mezinárodní vý­stavě mo­der­ní uměleckoprůmyslové výroby. Koncem roku 1925 vystavoval Běžce v lon­dýnské Galerii Královské akademie na vyžádání International Society of Sculptors, Painters and Gra­vers v Londýně. V roce 1926 se zúčastnil v Benátkách XV. me­zi­ná­rodní výstavy umě­ní Esposizione in­ter­nazionale d'Arte della città di Venezia. V roce 1936 na XI. letní olym­piádě v Berlíně vystavoval v umělecké soutěži plastiku Herkules. V roce 1925 byl Du­šek zakládajícím členem Sdružení jihočeských výtvarníků. Za svůj život vytvořil – kromě interiérových prací – přes 250 kamenných i bronzových soch, pomníků padlým, pa­mět­ních desek, reliéfů Krista pro sbory CČSH a náhrobků, rozmístěných po celé republice od Chebu po Hradec nad Moravicí, především však v již­ních a jihovýchodních Če­chách. Jeho tvorba je zastoupena ve sbírkách Národní gale­rie, Alšovy jihočeské galerie, Hu­sitského muzea v Táboře, Muzea Jindřichohradec­ka a jinde. Poslední pískovcový pomník padlým – 270 cm vysokou postavu muže pro Stra­konice – vytesal ve svých 67 letech. Jan Vítězslav Dušek zemřel 2. března 1966 v Tá­bo­ře, je pohřben na táborském novém hřbitově. Kniha je členěna do tří částí. První přináší Duškův životopis, ilustrovaný fotografiemi z jeho života, které se zachovaly v rodinném archivu a v digitálním archivu Šechtl & Voseček. Text je doplněn snímky plastik, reliéfů, medailí a plaket z jednotlivých let, nacházejících se v depozitářích muzeí či galerií a v soukromých sbírkách. Graficky jsou odlišeny výňatky z Mistrova rukopisu vzpomínek. Ve druhé části jsou uvedena díla, volně přístupná ve veřejném prostoru, ale i ta, která byla z různých důvodů odstraněna a zničena – některá nepřežila nacisty, jiná komunisty, mnohé náhrobky byly zrušeny. Sochy, pomníky, pamětní desky a funerální plastiky jsou seřazeny podle četnosti výskytu v jednotlivých krajích Čech a Moravy. Nejprve však uvádím Duškovy realizace v Táboře a na Táborsku, však jich také je nejvíce. Na konci knihy naleznete Duškem navržené odznaky, seznamy jeho prací v exteriéru i v muzeích a galeriích a seznam duškovské – nejen použité – literatury.