Už dva tisíce let / Jak jsem se stal chuligánem
Autori
- Hodnotenie knihy
Viac o knihe
Skandál, jenž vypukl kolem románu Už dva tisíce let rumunského židovského spisovatele Mihaila Sebastiana, „rozvířil skutečnosti a problémy, které se nacházejí nejen za knihou, nýbrž za literaturou. Když se odchýlil od literární skutečnosti, objevil boj zakrátko politické cíle.“ Kniha vychází v roce 1934, kdy „byly ideje, které zaměstnávaly rumunské intelektuální nadšení, dvě: antisemitismus a diktatura“. Své dílo ovšem Sebastian začal psát v době relativního klidu, r. 1931. Tehdy také požádal o napsání předmluvy svého osudového „guru“, prof. Nae Ionesca, k němuž se kniha obracela s mnoha otázkami. Ten na tuto čistě literární výzvu k dialogu zareagoval neočekávaně a přepjatě. Předmluva, o niž ho Sebastian požádal, byla chladnou a drtivou obhajobou antisemitismu. Uveřejněná na prvních stránkách knihy se stala roznětkou aféry, o níž by se mohlo říci, že to byla „soutěž v intelektuální devastaci, prověrka morálního chuligánství, hon za co nejsilnějším slovem, za co nejbrutálnějším podvrhem, za tou nejlítější nadávkou“, v níž se hulvátství a pomatenost postavily proti slušnosti a zdravému rozumu a která ještě více rozdmýchala antisemitské vášně. Sebastian odpověděl koláží esejů a textů Jak jsem se stal chuligánem, kde objasňuje okolnosti vzniku románu a své postoje a vymezuje se vůči Ionescově „předmluvě“ i intelektuální vřavě, kterou vyvolala. Úvahy sedmadvacetiletého vyzrálého myslitele jasnozřivě překračují dobovou kauzu a jsou znepokojivě aktuální. Tento z velké části nezamýšlený konglomerát je podivuhodným výsledkem zvláštních součinností se skutečným životem. Podivuhodným o to více, že jeho základem je vynikající román s komplikovanou kompozicí, který bravurní zkratkou zobrazuje „lidskou komedii“ (či drama?) v její mnohovrstevnatosti. Hrdina zde kvazi-deníkovou formou mapuje události, společenské klima a vypjaté ideologické tendence i atmosféru tehdejší mondény od r. 1922 do r. 1933, v rumunském kontextu i zasazené do evropského rámce. Kniha se snaží popsat a vymezit postavení Žida ve společnosti, pozici jedince vůči mase, intelektuála vůči světu, rozehrává metafyzické téma osamocenosti. Před hrdinou vyvstávají stále nové otázky a nuance, román je prostoupen citem, melancholií i humorem, který nezřídka nabývá podoby ironie. citát: Mám dojem, že velcí korzáři historie, její velcí zbojníci, „dobří tyrani“, vždy postupovali tak, že hledali citlivá místa davu. V okamžiku, kdy tyto citlivé body našli, v okamžiku, kdy věděli, „kde pošimrat“ – byla partie vyhrána. Reakce mas byla vždy eliminována stimulací jejich prostoduchých choutek. Sbory, rytmický pochod a prázdné symboly, tato psychologická opojení jsou prima materia každé diktatury. … Existuje jediný nepřítel, který se jim může postavit: kritický rozum. Proto každá diktatura … začíná tím, že jej potlačuje. „Zavržení kritického ducha“, který alkohol a diktatura odstraní po prvních excesech, někdy ze studu, vždy ze strachu … Nevím, kde skončí proces rozkladu, který bezesporu zažíváme. Vím však, že existují jisté nezničitelné lidské hodnoty. Ty zůstanou. (Jak jsem se stal chuligánem)