Za svého života musel James Joyce čelit kritickým komentářům, jež jeho poetiku označovaly přinejlepším za zručné řemeslnictví či za arbitrární estetické hříčky bez vážnější vypovídající hodnoty. V postkulturní éře pak symbolizuje irský modernista umělce uvězněného ve slonovinové věži, jehož řeč zůstává řečí němou, jelikož jí nikdo nerozumí. Tato práce se soustředí na Joyceovy dva vrcholné romány – Odysseus a Oplakávání Finnegana. Na základě jejich rozborů se pokouší Kleprlík přebalosvětlit význam a smysl zvolených estetických postupů a odpovědět na otázku, zda v rámci uměleckého ztvárnění nesou etickou hodnotu.