Katedrála sv. Mikuláše v Českých Budějovicích

Kniha kolektivu autorů Jana Adámka, Jarmily Hansové, Daniela Kováře, Romana Lavičky, Zdeňka Mareše a Zuzany Thomové přináší řadu nových informací o kostele, který se v roce 1785 stal katedrálou a prochází životem města České Budějovice od jeho založení až po současnost. Autoři nejnovější knihy o této pozoruhodné památce toto a ještě i mnohá další tajemství odhalili a pevně tak vsadili její historii do dějin největšího královského města na jihu Čech. Knihu o českobudějovickém městském farním kostele, který se v roce 1785 stal katedrálou nově vzniklé českobudějovické diecéze, napsal šestičlenný tým zahrnující odborníky v široké škále specializací od památkářství a historie umění až po archivnictví, archeologii a teologii. Je založena na průzkumu různých typů písemných a ikonografických pramenů, archeologicky zmapovaných situací a analýze stavebních prvků dochovaných ze všech etap vývoje stavby. Souhrn těchto informací posloužil mimo jiné jako podklad k rekonstrukci proměn vnější podoby kostela i jeho vnitřního vybavení. Ze zapadlých archiválií přitom byly zísnány fragmenty příběhů mnoha desítek lidí, kteří v různých dobách měli s kostelem něco společného, a to nejen umělců, stavebníků či velmi pozoruhodných kněží (jeden z nich dokonce na přelomu 15. a 16. století neváhal opustit univerzitní kariéru v Bologni, aby se mohl stát farářem v Budějovicích!), ale i obyčejných budějovických měšťanů, kteří aktivně spoluutvářeli jeho podobu ve středověku, v barokním období, v osvícenství i v 19. a 20. století. Jedna z nejpozoruhodnějších částí knihy je věnována okolnostem přijetí nového patrona města – sv. Auraciána, jehož ostatky byly před polovinou 17. století přeneseny do Českých Budějovic z římských katakomb. Dodnes se jeho kosterní pozůstatky zachovaly uložené ve stříbrném relikviáři z roku 1665. Přestavba interiéru kostela po jeho přeměně v katedrálu v době vlády Josefa II. byla motivována osvícenskými postoji prvního českobudějovického biskupa, Jana Prokopa Schaaffgotsche. Poněkud zanedbaná barokní podoba kostela novému duchovnímu pastýři tehdy přidala podobná „spíše mordýřskému doupěti než chrámu Páně“. Poslední tři významné rekonstrukce interiéru kostela proběhly v roce 1912 dle projektu Richarda Klenky z Vlastimilu, dále v závislosti na doporučeních druhého vatikánského koncilu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a v letech 2011–2013, kdy byl zřízen netradiční kruhový obětní stůl a na podlahu položen barevný mramor.