De Cultura Hortorum / O zahradnictví

Kdy napsal Strabo své patrně nejznámnější dílo De cultura hortorum věnované příteli Grimaldovi, nelze s jistotou určit. Je pravděpodobné, že tak učinil ve zralém věku jako opat kláštera Reichenau. Jako básník prokázal nejen důkladnou znalost Vergilia a Ovidia, ale také věcné znalosti zemědělství, botaniky a lékařství, jejichž hlavním pramenem byla patrně četba některých antických a pozdně antických spisů. Vergilius poznamenává ve svých "Georgica", že básnění o zahradách chce přinechat jiným (GEOEG IV, 147n). Tohoto úkolu se ujal Columella v desáté knize svého díla "De re restica" a Walahfrid Strabo se staví do téže tradice. Prokazatelně čerpá z lékařského spisu "Liber medicinalis" od Quinta Serena (2.pol. 4.stol), znal však také - přímo či zprostředkovaně - "Natura historia" Plinia Staršího (23-79 po Kr.). Není to však autorova sečtělost, která činí z Walahfridovy básně pozoruhodně originální dílo. Strabo byl sám velmi bystrým pozorovatelem. V úvodu básně, kde vypočítává práce spojené se zahradou, zmiňuje básník, že za své znalosti vděčí v neposlední řadě vlastní zkušenosti na zahrádce, která se nachází přede dveřmi jeho obydlí. Nejen popis prací, ale také překvapivě živé líčení některých rostlin čtenáře utvrzuje v přesvědčení, že - patrně díky výsadám svého opatského úřadu - Strabo opravdu měl k dispozici malou zahradu, kde se ve volných chvílích věnoval péči o rostliny a měl příležitost k jejich pozorování. Z básně dýchá opravdový zájem a vřelá láska k půdě a rostlinám, důvěrná znalost latinské literární tradice i oddaná věrnost křesťanským hodnotám. V jednom celku zde nalézáme smysl pro praktický užitek i estetickou vnímavost, náboženskou zkušenost i vědomí evropských intelektuálních kořenů. Mějme na paměti, že Walahfrid Strabo byl především beneditinským mnichem, v jehož řeholi se nacházelo známé pravidlo "ora et labora"; spojení duchovnosti a manuální práce je v De cultura hortorum zvláště v závěrečných pasážích přímo hmatatelné. V bibli, která přes všechnu antickou vzdělanost nutně zůstává hlavním duchovním pramenem každého středověkého učence, je zahrada rájem, pahorkem ukřižování i místem vzkříšení. Také v tomto kontextu byla patrně napsána Strabonova báseň.