Apocalypse Me

Obvykle chápeme apokalypsu jako to, co na lidstvo jako celek dopadá zvenčí. Rázné gesto, jímž Bůh ukončí divadelní hru, aby po krátké přestávce pozval hrstku vyvolených na nekonečný raut; přírodní nebo kosmická událost, jež v jediném spektakulárním okamžiku škrtne rozepsanou kapitolu „dějin člověka“. Apokalypsa je o radikálním převrácení pólů aktivity a pasivity, které z lidí udělá pouhé statisty, přihlížející vlastnímu konci. Zvratné zájmeno v názvu výstavy nicméně signalizuje jiné pojetí, v němž se z apokalypsy jako „velkého příběhu“ může stát pouhá „událost“, nebo spíše „status“. Z úrovně kosmického řádu rázem klesáme na rovinu narcistního zabývání se osobními problémy. S tím, jak je zvnitřňována a stává se součástí struktury já, přestává být apokalypsa něčím vnějším - prostupuje našimi těly, z reprezentace (ať už jsou to výjevy z evangelia, nebo hollywoodský film) se mění v perspektivu.