Zločin Silvestra Bonnarda, člena Institutu

Nový překlad románu, který po prvé vyšel r. 1881 a později byl přepracován v definitivním znění, z něhož vychází i přítomný překlad. Jako řada pozdějších vzpomínkových knih, také tento román přináší leccos autobiografického a hlavně: vůdčí postava zčásti vyjadřuje autorovy názory a má i jeho smyslovou vnímavost, lásku k antice, k starým tiskům a franceovský humanismus. Učenec Silvestr Bonnard žije v soukromí mezi starými rukopisy a knihami – stýká se toliko s učenými odborníky podobně laděnými. Jen jednou opustí ten úzký okruh: chce zabránit zlu a prokázat dobro. A tu se bezelstný a nepraktický stařec, který zná sice paragrafy minulosti, ne však platný zákoník, dozvídá, že se svým dobrým činem dopustil vlastně zločinu. Nicméně končí se idylou: sama náhoda se postará, aby notář prchl se zpronevěřenými penězi a nemohl tak dokročit na tuze pochybné „zlákání a uloupení nezletilé dívky“, jejímž byl poručníkem (podle doslovu).