Zbloudilá loď a jiné povídky

V sedmi povídkách nás autor vede do snové krajiny, kde čas neplyne vždy navyklým směrem kupředu, kde se rozplývá hranice mezi představou a skutečností a kde se člověk dokáže jen občas zachytit tu a tam rozesetých střípků staré čínské filozofie. Bude to však stačit k tomu, aby člověk prohlédl skrze mlhu svých iluzí a našel v tom světě nějaký nový, neočekávaný smysl? Kolem roku 1985 se mladí spisovatelé začínají odvracet od celospolečenských témat a odmítat do té doby zažité vzorce myšlení – včetně pojetí dějin jako procesu, který směřuje k nějakému smysluplnému cíli. Namísto toho svou pozornost obrací k primitivním, iracionálním kořenům čínské kultury. Jejich díla se často inspirují mytologií a starou čínskou filozofií a jejich děj se mnohdy odehrává v odlehlých, izolovaných vesnicích, někdy i v okrajových oblastech Číny v prostředí národnostních menšin, jako jsou Tibeťané či muslimští Chuejové. K takovéto literatuře „na okraji“, mimo proud oficiálních dějin, bychom mohli zařadit i Ke Fejovy rané povídky sebrané v této knize, které byly všechny vydány mezi léty 1986 a 1994. Tyto povídky mají poměrně jednoduchou zápletku, jsou však protkány pletivem vzpomínek. Typickým protagonistou je muž, který se pokouší pomocí vzpomínek (svých i vzpomínek dalších postav) rekonstruovat minulost. Povědomí toho, že minulost hraje nějakým zásadním způsobem roli v osvětlení současného okamžiku, je v Ke Fejových povídkách všudypřítomné, jako by nám snad autor chtěl zopakovat oblíbenou poučku historiků o tom, že pochopení dějin je nutné k tomu, abychom dokázali správně jednat v současnosti. Avšak ponaučení, které si ze zkoumání minulosti v Ke Fejových povídkách odnášíme, je na hony vzdálené logice dějin, která je nám prezentována v dějepisných knihách. Ke Fej ve svých povídkách zpochybňuje reálnost velkého příběhu dějin jako racionálního procesu, úlohu jednotlivce v tomto velkém příběhu a nakonec i poznatelnost minulosti obecně.