Z jiskry a prachu

„Nic se nedá srovnat s ničím“ – zní jeden verš Anny Kamieńskiej. Tak i poezie této ženy je nesrovnatelná. Nejen proto, že většina takřečených básní je psána muži. I když se ostýchám použít slovo „vyjímečná“, a slovo „zvláštní“ je nevýstižné, nezbývá než přiznat, že je tu nebývale táhlá vzdálenost její poezie od toho, co je schopna psát většina autorek. I když tato její poezie roste z její vlastní radosti i tíže života, není vůbec sebestředná a každý pochopí, že je vše zachyceno do slov kvůli sdílení se, tedy pro nás, aniž by toto nasměrování bylo jakkoli prvoplánové. Výbor zachycuje tu zralejší druhou část tvorby Anny Kamieńské (a tím i zralejší léta jejího života) proto, že se tu odehrává ta zvláštní proměna, ke které ve zrání vlastní smysluplnosti jsme povoláni všichni.