Anděl odešel

Radím ti, čtenáři, neber tuto knihu do ruky: máš-li totiž rád příběhy zřetelné, průhledné, zaokrouhlené a ucelené, smysl zjevný a poučení patrné i jednoznačné zároveň. Méně otázek než odpovědí. Neboť nová kniha ústeckého prozaika Martina Fibigera (1964) taková není. Musí býti jinou už z toho důvodu, že tam, kde by ji druhý rozvinul do podoby románové, si její autor vystačí s dosti komorní novelou. Což se může zdát, uvědomíme-li si, že se próza Anděl odešel vyrovnává s osobními i dějinnými traumaty Sudet, sdělením natolik paradoxním, aby se dožadovalo dalšího vysvětlení. Tož řekněme raději hned to, co jsme už pravili nad předchozími Fibigerovými opusy (Aussiger, 2004; Kern, 2003) a co jsme pociťovali například nad prózami (momentálně také v Ústí nad Labem žijící) Kateřiny Kováčové: zde si nevystačíme s pouhým horizontálním čtením, jakému jsme uvykli z děl čistě prozaických. Bude zapotřebí zahlédnou také vertikálu: jako v dílech básnických sledovat i refrénovité návraty klíčových motivů (bohatších každým novým návratem o další z možných významů), symbolickou platnost věcí, rytmus řeči. A navíc autorovu metaforiku: míním totiž, že u Fibigera se úhrnný smysl rodí nikoliv jen z rozvíjení fabule či z promluv jednajících postav, ale především ze střídy a vzájemných souvislostí obrazů. Díky nadobyčej sugestivní Fibigerově metaforice k nám vlastně nakonec promlouvá i ona smutně krásná krajina severozápadního českého úkrají: „A za řekou valy kopců zvedající se k nebe, obrovské hlavy vyrostlé z břehů s řídkými vlasy stromů, kterými prosvítá bílá zem jako kůže, s nádory pískovcových skal na temeni.“ Ač – viděna takto – dýchá a žije, stává se zároveň i textem. Vlastně palimpsestem; zejména novější vrstvy zdají se pokryty samoznaky, které nedávají podstatný smysl, ledaže jejich úkolem je překrýt smysluplné texty předchozí: „Z původního nápisu Gasthaus frohe Aussicht zůstalo zřetelné jen Gast. Na hosta čekalo obvodové zdivo, ostatně všude zbyly jen podezdívky, tu a tam štítová stěna, a uvnitř nikam nevedoucí schodiště, zbytky kleneb, barevné koláže maleb, zpola zasypané sklepy.“ Totéž je, v podobě mnohem expresivnější, vyjádřeno obrazem venkovského hřbitova: „Stínky… Hřbitov beze stromů, bez křovisek. Rozvalené hrobky. Z omšelé hřbitovní zdi vyloupané poslední porcelánové podobenky, bílé oválky, bez nichž náhrobní desky jednou provždy osleply. Křídou napsaná nová slova, vyrytá jména.“ Všimněme si, kterak každý detail hraje s sebou: nic jen zdobného, pouze ornamentalizujícího. A všimněme si také oné potřeby vizualizace: co možná nejpřesnějšího a zároveň nejjímavějšího podání věci (byť tu hrozí nebezpečí konvenčního podání tam, kde autorovi jakoby nestálo zato uvažovat, zda by totéž nebylo možné říci originálněji, a tedy i výmluvněji – namísto literárně klišéovitého: „Díval se do blyštivých zelených očí orámovaných ohnivými vlasy…“). K rytmování textu přispívají rychlé prostřihy mezi kapitolami (vlastně jakýmisi nestejně dlouhými filmovými záběry). Což nás – spolu s vizuálností Fibigerova podání – přivádí k otázce, zdali by si jeho práce nezasluhovala zpracování filmového: jehož by se ovšem byl sto zhostit spíše režisér talentu Tarkovského než talentu Menzelova. Rytmování textu je ovšemže nejzřetelnější v pásmu postav; přispívá zde k věrojatnosti jich vykreslení: k jejich typizaci skrze stylizaci hovorovosti jednotlivých promluvových aktů (v tomto punktu si povšimněme zejména řeči Katzeho či Josefovy). Tu by jistě náročnější čtenář mohl našemu autorovi vytknout, že jeho postavy sice hovoří krásně a uvěřitelně, nicméně spíše pro sebe a pro druhé než mezi sebou, že se tu jaksi (až na výjimky) mezi jednajícími a promlouvající postavami neodehrává žádný skutečný dialog. Což když však právě takto, míjením se pamětí řeči, je tu na straně jedné symbolizována nepřenosnost osobní životní zkušenosti (pozůstalého sudetského Němce Emila Katzeho, poúnorového exulanta Josefa, ekonomického emigranta z raných let devadesátých Ehrenfrieda Bynowského i aktivního svědka, hledajícího průvodce Martina), nemožnost plně druhému cosi ze sebe sdělit a plně se s ním sdílet; na druhé straně je pak docela možná právě tímto způsobem zobrazena paralelní existence několika rozličných vrstev sudetské půdy. Půdy, v níž jsou jako dávná tajemství přítomny i popel, suť a krev z dějinných požárů, které ve století právě minulém přišly sklízet úrodu tohoto kraje. Ne, zdánlivou mimoběžnost promluv jednotlivých postav bych Fibigerově novele nevyčítal: V návratnosti určitých motivů (ale také krajinných a dějinných scenérií) naučme se hledat spojité! Pokud bych už cos vyčítal, tedy fakt, že právě jeden z navracejících se motivů, dokonce sám erbovní motiv celé Fibigerovy knihy, nebyl dostatečně rozvinut a využit ve všech svých možnostech. Tak například anděl – dívka, již potkává Martin, se stránkami knihy jen letmo mihne, aby se do podoby a výkladu motivu podstatněji vepsala. Snad se nebudu mýlit příliš, budu-li za oním andělem hledat především ducha místa – a sem se toho věru vejde hodně: místní dějiny hmotné i nehmotné (jako odraz vnějších velkých dějin), dávná tajemství ožívající novými příběhy, neopakovatelnost individuální lidské existence (včetně jejího hmotného i duchovního ukotvení). A naděje. Tedy vědomí, že mi moje přítomnost na určitém místě, že mi určité místo poskytuje perspektivu. Že mi slibuje, že mé kroky nebudou překryty stále novými nánosy bláta a rumu, ale stanou se součástí tradice, kultury – cesty. Přestože je takového hledání zejména na čtenáři, bude mu určitým vodítkem jednak názvem knihy inzerovaný a v knize samé pak několikerým způsobem realizovaný andělův odchod (zánik vesnice, návrat do exilu, sebevražda, odchod do města), jednak fakt proměny vypravěče z nikoliv sice vševědoucího, přece však otěže vyprávění pevně a viditelně v rukou držícího vypravěče nonpersonálního ve vypravěče, jenž se ztotožňuje s jednou z postav – Martinem: „Narodil jsem se tu. Teď odcházím. Já také.“ – praví v samotném závěru. Aby se úplně nakonec přesto (nebo možná právě proto) dovolával andělovy reinkarnace: „Ó-rlí-kuuu!“ Jedna z našich nejdůležitějších knih poslední doby, jedna z nejdůležitějších knih vyrovnávající se se sudetskými traumaty. Neboť nementoruje, leč vidí. Dost na to, abys ji do ruky vzal: odpovídáš-li totiž raději na otázky sám.