Někomu se něco stát může...

Čtete rádi povídky? A tyhle ještě nemáte? Možná se i vám přihodilo něco podobného a budete udiveni, jak umí někdo takové životní příběhy připomenout a následně s jemnou ironií a humorem svěřit papíru. Až se začtete, poznáte, jak je to snadné a krásné.... Vraťme se do vzpomínek, zastavme čas. S panem Volfem to určitě jde. …Luboš přibrzdil u nějaké vysoké ženy výrazných jihoitalských rysů, před osvětleným malebným penziónkem. Poučen, začal jsem zeširoka: "Buon giorno, signora, per favore…" "He? Straniero?" Z mého akcentu pochopila, že jsem cizinec. "Si," nasadil jsem dobrácký výraz. Ženština mi jasně, mezinárodně srozumitelnou gestikulací naznačila, co bychom se jako dál trmáceli, ať zůstaneme, a co nám může osobně nabídnout. Můj výraz se změnil z dobráka na troubu. Chvilku na mne koukala, pak si vysoukala dlouhou černou sukni, plácla se rozmáchle přes holý zadek a teatrálním způsobem s rukou nahoře spustila proud italštiny. Z barvy hlasu a gest zřejmě velmi opovržlivé. "Co říkala?" ozval se Luboš. "Áále, že máme jet ještě dál," opáčil jsem a zamáčkl oči zpátky do důlků…