Don Vítor si hraje a jiné básně
Autori
Viac o knihe
Podobně jako ve Velké biskupovské noci jsou to verše převážně milostné, smyslné, dávající „ochutnat tajemný vnitřní pohyb“, tentokrát v nich ale žena leží spíš už jen „se svým pomíjivým tělem“; zatímco ten v dálce „vyvolává fotky“, ona zapisuje. Historii svého těla, které bylo hněteno a jitřeno, rozdíráno i laskáno, píše dějiny svého břicha, „připravená vydat ti (jeho) tajemství“. Její „muž, Viking, don Vítor“, kouřící, nahý, zahalený do záclony, je totiž – sochař. Sochař, který zároveň s hlínou ve svém suterénním ateliéru formuje a proměňuje její tělo, jež se vposledku „pokryje stržemi a propastmi“. Tereza jako by najednou chtěla být ve svých textech i v životě hravá stejně jako on… Těžko se však ubránit dojmu, že namísto plnokrevně zachycených bezstarostných časů trčí z té „hostiny rozkoše a lásky“ úzké kosti „vykuchaného rybího těla“. Během hry se přízračně „kyčlemi (kostry) prodere bílá labuť“.