Strach z lidí

Krátké, někdy s nadsázkou napsané, jindy absurdní příběhy odrážejí autorovy rozpaky nad životem a mezilidskými vztahy, zaznamenávají bezútěšnost a rozčarování člověka střední generace, který se nedokázal vyrovnat se ztrátou mladistvých ideálů. Tematicky různorodou sbírku charakterizuje kultivovaný výraz, přesto však v celkovém vyznění nemají výraznější sdělení pro širší veřejnost. Jsem neviditelný, nikdo mě nevidí, takže mě nikdo nemůže milovat. Kdybych se aspoň nějak projevoval!!! Ale jsem jako duch bez těla, nehmotný duch, projdu vším, i lidmi, i stěnami, létám vzduchem, mohu, kam se mi zachce, ale jedno mi schází, láska, lidská láska, láska směrem k něčemu, co je jako oni, co by mohli hladit, laskat v náručí, vískat ve vlasech, s čím by se mohli milovat. Jak se snažím, aby si mě všimli, aby mě zaregistrovali, aby se do mě zbláznili, ale je to marné. Chci do nich aspoň vrazit, rozběhnu se a nic. Proběhnu jimi na druhou stranu a oni nic necítí, jdou dál. Je to strašné.