Dnes nehlásili žádné popravy. Deníky z let 1938 a 1942-1945

"Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala," napsala si Vlasta Čepková-Lavalová 17. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá "zámecká" slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Každodenní konfrontace s obyvateli vesnice, to, jak zacházejí s totálně nasazenými francouzskými zajatci, z nichž jeden se po válce stane jejím mužem, stesk po matce i celá válečná situace znamená pro osmnáctiletou dívku značné psychické zatížení, s nímž se snaží vyrovnat i psaním deníku. Přes den tvrdě dře v zahradnictví, večer ale se svým strýcem sedává u stolu v panské jídelně, obsluhovaná německými zaměstnankyněmi, a potom s ním poslouchá hudbu z gramofonových desek u hořícího krbu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem více než šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin - rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech. 2. upravené vyd.