Tělo a společnost - Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství

Kniha Petera Browna, bezpochyby jednoho z nejerudovanějších znalců pozdní antiky, mapuje a interpretuje polemiku o otázkách přirozenosti, sexuality, vztahů mezi muži a ženami ve struktuře pozdně antické společnosti. Otázky trvalého sexuálního odříkání, různých forem sexuální zdrženlivosti jako jsou celibát, celoživotní panenství a panictví, které se vyvinuly jako protiklad k dodržování dočasných období pohlavní abstinence, jsou v jeho podání spojeny s tématy pojetí člověka a společnosti, z něhož byly uvedené formy zdrženlivosti odvozovány. Diskuse o zdrženlivosti je v knize představena jako nedílná součást dějin raného křesťanství a její průběh, proměnlivost v tématech a radikalita jejich podání je současně pohledem na charakter starověkého křesťanství. Mnohost konceptů zdrženlivosti daná řadou možností forem sexuálního odříkání spojených se značným množstvím křesťanských skupin zakládá impozantní putování jednotlivými oblastmi Středomoří a Blízkého východu. Práce vycházející z autorovy upřímné záliby v raně křesťanských textech od Pavla po Augustina (s. 7) je založena na detailní znalosti pramenů a vedena maximální snahou o vysvětlení a porozumění problémům z hlediska jejich současníků. Naplňování uvedeného cíle umožnilo autorovi řadu neotřelých interpretací a především narušení řady stereotypů běžných pro výkladová schémata raného křesťanství. Kniha v detailu pokrývá období od druhého do konce pátého století a je rozvržena do tří částí. První podává přehled mnoha možností zdrženlivosti otevřených křesťanům různých obcí v období od Pavla po Antonína, druhá část zachycuje partikularitu v pojetí askeze ve vztahu ke společnosti ve Východořímské říši a třetí část je věnována latinskému Západu, který je podán prostřednictvím myšlenek a dilemat, s nimiž se ve svém životě potýkali Ambrosius, Hieronymus a Augustinus. Východiskem, na jehož pozadí se věnuje Peter Brown křesťanskému pojetí zdrženlivosti je charakteristika antického – pohanského a židovského vztahu k sexu, vůči němuž se křesťanské pojetí vymezuje a z nějž čerpá. Antické prameny, byť jsou značně omezené, ani zdaleka nepotvrzují obecně rozšířenou představu o předkřesťanském římském světě jako o světě nevázaném. Autor poukazuje zejména na fakt, že prakticky nedovolují vysvětlit přísnost křesťanské sexuální morálky zdůrazňováním naprosté pohlavní zdrženlivosti jako pochopitelnou, i když radikální reakci na zhýralost převládající ve vyšších vrstvách římské společnosti, takže romantizující představu o dekadentnosti v římské říši je tak třeba výrazně přehodnotit (s. 27). Na druhé straně pro antiku ani pro judaismus nebyla askeze dominantním tématem, i když je v obou kulturách jako menšinový jev známa. Peter Brown dokládá, že Ježíš životem v celibátu, na jehož příkladě začali o sto let později někteří z Ježíšových následovníků stavět vlastní celibát, pouze „nenápadně zdůraznil své vlastní prorocké poslání“ (s. 41). A pokud jde o Pavla z Tarsu, ten pocházel ze světa, který měl jen velmi málo společného se světem prorockých kazatelů Palestiny, pro exegezi všech dalších generací křesťanů se však stala právě jeho představa protikladu mezi duchem a tělem rozhodující Její dějiny vlastně představují vývoj kursu křesťanských názorů na člověka, ale Pavlův důraz na vyčlenění církevních obcí z pohanského světa kladený na pojem „svatosti“ stavěl na pravidlech sexuálního chování převzatých z praxe židovského manželství. Peter Brown na analýze Pavlových textů ukazuje, že přes klíčové postavení v křesťanské exegezi, Pavel sexuální odříkání do své apoštolské mise nezačleňuje (s. 51) a celibátní komunita je v jeho koncepci misie nepřijatelným prvkem pro svou naprostou uzavřenost, protože jeho důraz je na zachování platnosti všech společenských pout. Nesoulad mezi Pavlovými a pseudopavlovskými listy vysvětluje P. Brown jako vnější obraz skrytého dialogu mezi militantním „apoštolským“ pohledem na církev a pohledem čelních představitelů jednotlivých církevních obcí, kteří vystupovali stále výrazněji v závislosti na ustalující se struktuře církevní hierarchie. Jak je zřejmé z celé Brownovy knihy, tento dialog se v mnoha variantách odehrával po celé starověké období křesťanských dějin. Autor se snaží ukázat, jaký význam měla polemika o tématech zdrženlivosti také v procesu vyčleňování se křesťanství jako svébytného náboženství zejména v souvislosti s oddalující se parúsií, kdy tlak na vymezení jasných znaků specificky křesťanské identity výrazně vzrostl. Tento proces spojuje, snad až příliš přesvědčivě, P. Brown právě s jednostrannou orientací křesťanů na téma sexuálního omezování a na sexuální heroismus a v uvedeném duchu je označuje za nositele „opravdu univerzálního náboženství“ neseného vědomím něčeho společného (definovaného jako sexuální touha). Kromě exegeze novozákonních textů byla klíčovým tématem pro diskuse o podstatě člověka, muže a ženy, interpretace vycházející z předpokládané jistoty, že sexualita, manželství, založení rodiny jsou pouze důsledkem Adamova a Evina pádu, sklouznutí z „andělského“ stavu do tělesnosti a smrti. Dle asketické exegeze byl zejména pohlavní styk původní definici lidství naprosto cizí. Toto pojetí pádu člověka, různě radikální a s odlišnými koncepty askeze a možností nápravy, jasně převládalo v podstatě až do konce starověku, kdy je výrazně přehodnotil Augustinus, který zakládá novou kapitolu exegeze v západním křesťanství. Ideál klerikálního celibátu, i když se objevují jeho obhajoby, byl velmi vzdálený běžné praxi. Dalším významným zdrojem stálé a intenzivní pozornosti křesťanských asketických myslitelů tělesnosti byly jejich trvalé sexuální fantazie a osobní zkušenost, takže je zřejmé, že individuální prožitek jednotlivců byl rozhodující pro jejich vlastní, větší či menší radikalitu. Zvláště pro druhé století je impozantní právě šíře spektra významů vázaných na problém sexuálního odříkání, protože komunity křesťanů roztroušené po celém římském světě zrcadlily charakteristiky místního, mnohdy značně originálního náboženského a společenského prostředí. Mezi mnoha zaznamenalo značný ohlas dílo Tertullianovo, z něhož vyplývá pesimistický pohled na nezměnitelnost lidské přirozenosti, která navždy zůstane v zajetí pohlavnosti a je také jedním z prvních apelů na misogynii, v jejímž důsledku se značně vyhrotil pohled na ženy a jejich společenské postavení. Na Východě doplňují mozaiku výrazně odlišné postoje k lidské sexualitě, jejímu odříkání i k samotné lidské podstatě. Je pro ně charakteristické zřeknutí se pohlavního styku, které začalo být spojováno se znovunastolováním ztracené lidské svobody, se znovuzískáním Božího Ducha i se schopností zbavit se nadvlády smrti. Podle Browna je možné za různorodými radikálními skupinami, jejichž postoje formulovali výrazní mluvčí cítit souhlas celých církevních obcí, čímž nepřímo polemizuje s názorem, že se jejich radikalita vymyká původnímu duchu křesťanství. Podobné argumenty jsou spíše než věcně založeny na obvyklém typu odmítavých reakcí jednotlivých, ne příliš tolerantních učitelů. Jako zastánci striktní sexuální abstinence jsou uvedeni Markión i Tatiános a jemu myšlenkově blízcí křesťané, „enkratité“, do jejichž světa umožňují nahlédnout Skutky Tomášovy. Jejich prostředí není nakloněno izolovaným samotářům a rozvíjí se v něm skupinový celibát. Na Západě vedl bouřlivý intelektuální vývoj během druhého a třetího století ke vzniku významných proudů. Gnóstičtí učitelé zahrnují své názory na sexualitu do širšího rámce gnóstických mýtických systémů s řadou podobenství s výrazně soteriologickým vyzněním. S gnóstickým prostředím spojuje Brown proces, který vedl k ustavení církve jako instituce ovládané tajemstvím věčné autoreprodukce, podporované faktem, že se její vůdcové, vzdali běžných demografických povinností manželů. Zdrženlivost kléru a duchovních ve druhém století „hlásala, že církev je novou formou veřejného těla, které věří, že má vlastní prostředky k tomu, aby si zajistilo věčné trvání“ (s. 100). To je vzhledem ke skutečnosti, že křesťané tohoto období jsou v zásadě konvertity, také doklad pokračujícího procesu sebeidentifikace. Mladší generaci představují v Brownově přehledu Klémens Alexandrijský a Órigenés, oba svým učením zastupují výrazné alternativní pohledy na zdrženlivost. Klémentovy umírněné názory jsou odpovědí enkratitům, obhajují manželství, stávající strukturu křesťanské rodiny a jsou zastáním ženatých laiků a snad jsou pokusem o zastavení vzestupu mystéria zdrženlivosti, které vnímal jako nebezpečné. Neúspěšnost jeho pokusu považuje P. Brown za potvrzení prudkého obratu provázeného nárůstem vnímavosti vůči „panenství a panictví“ s ideálem nedotčeného lidského těla. Témata diskusí o zdrženlivosti byla totiž ovlivněna změnami v církevní struktuře obcí, zejména striktním oddělením kléru od laiků uvnitř křesťanské církve, které je výsledkem snahy křesťanů spojit své představitele s viditelnými znameními jejich nadřazenosti nad laiky. Pro laiky se za těchto okolností stal jedním ze základních vzorů typ zasvěcené panny, která si zachováním svého panenství zachovala vlastní specifickou identitu zakořeněnou ve vlastním těle, vyjadřující stav nedotčenosti, který si nesla od svého narození. Vzorem byla svatá Thekla, obraz jednotlivce, kterému neustále hrozí zničení a musí odolávat nátlaku světa. V Brownově pojetí se její kult stává významnou protiváhou kultu Mariina, jehož prostřednictvím je tématika panenství tradičně podávána. Za klíčové století pro vytvoření vyzrálé představy panenství označuje P. Brown období mezi mládím Órigéna a pouští svatého Antonína. V té době se zásadně mění také sociální složení církevních obcí, protože křesťanství se poprvé ve svých dějinách stalo náboženstvím mladých (s. 150). To nepochybně ovlivnilo Órigenovo odmítnutí sexuality spojené se vznešeným ideálem panictví a s výzvou k proměně, která neznamená pouhé potlačení pohlavního pudu, ale je prosazováním základní intenzivní svobody a smyslu pro identitu, který je tak hluboce zakořeněný, že může zrušit normální společenské a sociální vazby. Náplň druhého oddílu knihy tvoří právě konfrontace mezi zdrženlivými a v manželství žijícími členy církevních obcí v době sv. Antonína a Konstantina. Komparace pohanského a křesťanského ideálu panenství a panictví na konci 3. století přináší analýzu různých významů, které praxe sexuálního odříkání měla v jednotlivých oblastech křesťanského světa, přičemž v každé oblasti sdělovala jiné poselství a vedla k vytváření jiných vzorců. Na latinském Západě byla záležitostí katolických duchovních, kde vznikl pojem svatého kněžství opírajícího se o stav trvalé obřadní čistoty. V Malé Asii se vázala na různé asketické křesťanské skupiny. Obecně se v té době v křesťanství rozevřela propast mezi ženatými a vdanými lidmi „ze světa“ a „andělským životem“ asketů. Její existenci interpretuje Peter Brown jako důsledek obhajoby názorů umírněných křesťanů proti jejich radikálnějším souvěrcům. Dokládá, jak přísná pravidla manželské morálky v očích jejích teoretiků pomáhala uchovávat křesťanskou identitu, zatímco ohlas výzev ke zřeknutí se manželství jako takového vyvolával spíše rozporné reakce, takže absolutní zdrženlivost byla i v této době bezpečně vymezena pro několik málo obdivovaných jedinců. Bez iluzí o komunitách „božích andělů“ pohlíží Brown na „mýtus o osvobozujícím oddělení“, který vznikl v prostředí Egyptské pouště. Brown poukazuje na skutečnost, že útěk znamenal především výměnu určité společenské struktury za stejně konkrétní a stejně společenskou alternativu (s. 169). Význam mnišství pro muže a ženy „ve světě“ spočíval v důkazu pravdivosti evangelia, neboť fungoval jako demonstracio evangelica. V souvislosti s ženskou zbožností, která se nevyznačovala na rozdíl od mužského asketismu tendencí k separaci od světa, zdůrazňuje dva významné momenty. Prvním je obraz panenství Mariina zakotvený v jejím dětství vytvořený na základě staršího protoevangelia Jakubova a druhým byl obraz panny jako „nevěsty Kristovy“. Jednotlivé příklady zbožných žen zahrnují pestré spektrum ženské asketické zkušenosti počínajíc jejich prvními náznaky ve zbožných rodinách až po vliv na samotné špičky římské společnosti. Pestrou mozaiku té doby doplňují příklady z Kappadokie a Pontu, kde mělo být hlavním úkolem mnišských bratrstev spíše příkladné hospodaření se zdroji pro potřeby chudých, a Brown proto jako jejich hlavní cíl určuje směřování proudu křesťanské dobročinnosti. Naopak pro Jana Chrýsostoma se stala tematika rodiny, manželství a sexuality prostředkem k vyjádření nového pohledu na městskou společnost. Jeho nadějí byla reformovaná rodina, laický klášter uzavřený bezbožnému světu. Díky historickým okolnostem se Janovy myšlenky naplnily v průběhu šestého století, Brownovými slovy „v zatuchlém světě měst raného středověku“(s. 242). V Sýrii a Kilikii se osaměle žijící asketové, ztělesnění „andělé“, vyrostlí z duchovní tradice hnutí enkratitů, stali součástí krajiny obklopující města a byli povoláváni ke službě každodenním potřebám lidí žijících v manželství. Třetí oddíl knihy zachycuje zcela odlišný latinský svět, kde v rámci církve vznikl odlišný vztah mezi duchovenstvem a laiky. Je pokusem o posouzení míry odlišnosti katolické tradice od tradic východních křesťanů. Průnikem do tohoto světa jsou myšlenky Ambrosiovy, Hieronymovy a Augustinovy. Pro Ambrosia se stává dominantním tématem, nastiňujícím budoucí obrysy katolicismu latinského Západu, neodvolatelnost panenství a uchování trvalého panenství Mariina. Neporušenost panenského stavu, integritas, se stala nejvyšší metou křesťanské ctnosti a Ambrosius v diskusích o panenství jako vzoru sexuální nedotčenosti navrhuje za vůdce pouze ty muže, kteří maximalizovali vlastní vládu nad pohlavním pudem a žili v trvalém celibátu. V této době byl totiž běžnou praxí pomanželský celibát. Vyzvedávání integritas, uchovávání panenství katolických žen a záměrná zdrženlivost katolických duchovních vede Browna opět ke zdůraznění významu zdrženlivosti k vyjádření jasných hranic uchovávajících identitu křesťanů a to i v následujících obdobích po pádu římského impéria. Proměnlivost Hieronyma a jeho kruhu uvádí Peter Brown jako ilustraci některých příležitostí a obav, které na Západ na přelomu čtvrtého a pátého století přineslo volání pouště. Hieronyma, jednoho z nejznámějších representantů duchovního přátelství se ženami, představuje jako ztělesnění nevyřešeného napětí muže, který se sám označil za duchovního vůdce žen z vyšších vrstev a za arbitra asketického vkusu své doby. Radikálně odmítá ženaté kněze a svatost kněžství spojuje pouze s panictvím. Asi nejvíce zaujme obrat v Hieronymově myšlení, který nastal po přehodnocení Órigenova učení v církvi. Ve svých útocích na to, co pokládal za Órigenovy názory, k nimž se dříve sám přikláněl, prohlásil, že starokřesťanská představa přeměny, během níž se muži i ženy stanou jedním v Ježíši Kristu, je pro jeho dobu neodvolatelně nepoužitelná. Zásadním a přitom originálním příspěvkem základům středověkých názorů na tělesnost a sexualitu je Augustinova nová interpretace pádu Adamova. Jeho postoje výrazně ovlivnila osobní zkušenost a snaha po ovládnutí sexuální touhy společně se specifiky severní Afriky. Augustinův výklad příběhu stvoření Adama a Evy a jejich pádu ukazuje posun těžiště křesťanských úvah o lidské osobě. Augustinova nová, odlišná exegeze způsobila, „že se na latinském Západě navždy zvedla zlatá mlha přikrývající svahy ráje“(s. 299). Po roce 400 začal psát Augustin o Adamovi a Evě jako o tělesných lidských bytostech obdařených stejnými těly a sexuálními charakteristikami jako lidé, přičemž andělský stav spojil s budoucností. Augustinus poprvé v dějinách křesťanství předkládá ucelenou koncepci tím, že sexualitu prohlásil za poena reciproca, která těžce spočívala na lidském rodu (s. 313) a Peter Brown ho proto označuje za tvůrce temného humanismu, který pozdějším staletím odkázal těžké dědictví (s. 319). V Epilogu Peter Brown poukazuje na významné sociální důsledky některých aspektů křesťanské zdrženlivosti. Dokládá, jak klasické pojetí městské komunity ztrácelo u křesťanských obyvatel měst sílu jak ve skutečnosti, tak i v jejich představách a jejich postoje k sexualitě vytlačily antické pojetí města jakožto arbitra těla a stalo se tak charakteristickým pro konec starověku a začátek středověku (s. 330). Autor tak naplňuje stálou snahu o konfrontaci svých pohledů na myšlení a praxi starověkých křesťanů s proměnlivými okolnostmi jejich života. Celkový kontext, v jehož rámci P. Brown vývoj problémů sleduje, tvoří dějiny rané církve, pro něž je téma zdrženlivosti jedním z určujících problémů. Čtenář se však jen ztěží brání otázce, zda je pro proces vymezování křesťanství skutečně tak zásadní, jak se Peter Brown pokouší tvrdit, zvláště proto, že jiné aspekty soudržnosti křesťanských komunit prakticky nezmiňuje. Jako určitý paradox působí na jedné straně spojení tématu zdrženlivosti s procesem vymezování křesťanství a na druhé straně z této práce mnoha precizně zvolenými příklady doložený fakt, že prakticky po celé období starověkého křesťanství chybí asketickému hnutí jasný a uspořádaný profil. Brownova kniha tak nepřímo vypovídá o základních charakteristikách starověkého křesťanství, neboť ještě ve 3. a 4. století neexistovala ani jasně vymezená představa stálého panenství a panictví a navíc ve starověku nikdy nebyla chápána jednoznačně jako specificky ženská čistota, jak tomu bylo v pozdějších formách katolického křesťanství. K upozorněním, která by neměla být přehlédnuta, patří konstatování, že středem autorovy pozornosti jsou ve skutečnosti osudy nepatrné, byť nápadné menšiny v rámci antické společnosti, která se měnila velmi pomalu, a byla co do názorů rozdělená. Vzájemný nesouhlas významnějších členů církevních obcí pak měl podle Browna důsledky v imponující myšlenkové tvořivosti. Jako v dějinách všech revolucí, které prováděla bojovná menšina, tak i v dějinách sexuálního odříkání v rané církvi, musí být podle autora také vymezen prostor pro ztrátu iluzí a pro vyložený nezájem ze strany nehrdinské většiny věřících (s. 322). Záměrem autora, s nímž knihu psal, bylo navrátit hlavním zájmům křesťanských mužů a žen prvních pěti století alespoň kousek jejich zvláštního cizího kouzla (s. 6) a vyjádřit respekt k nezjednodušitelnému svérázu počátků křesťanství (s.8). Nezbývá než konstatovat, že jeho kniha tento záměr naplňuje. Interpretace textů je směřována ke srozumitelnosti a autor volí pečlivě dílčí strategie k vylíčení časů dávno minulých tak, „aby správně vysvětlil, nebagatelizoval ani nepřehlížel krutou cenu závazků, jež sebou přinášely (s. 9)“. Tím, že rozkrývá Peter Brown jednu časovou vrstvu podruhé, poskytuje čtenářům možnost proniknout k originalitě starověkých názorů na tělesnost v jejich neredukované mnohosti. Jeho pohled je vyvázán ze zajetí tradičního používání termínů spojených s uplatněním retrospekce a celé téma Brownovy knihy je případným dokladem, jak nepodstatné je pro rané křesťanství presentování jednotlivých stanovisek v termínech ortodoxie – hereze. To má rozhodující význam pro otevření cesty za hranice řady mnohde tradovaných zjednodušení a výkladových schémat. Ta jsou většinou založena na dědictví křesťanské exegeze, která starověké autory využila, často velmi eklekticky, pro apologii zejména středověkých koncepcí, a tím původní významy a myšlenkovou pestrost křesťanské antiky často zcela zastřela.