Bez otce

Alena Zemančíková (1955), která v současnosti působí v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu 3–Vltava a žije v Praze, knižně debutuje souborem povídek. Leitmotivem její knihy je prolog Bez otce, kde píše: „Vyrostla jsem bez otce, jako mnoho dcer mé generace. V mém okolí i v životě mé matky bylo mužů několik, otcem však nebyl žádný… Jeho místo je dodnes prázdné.“ Vypravěčka v úvodní povídce dále popisuje, jak se dvakrát provdala, ale ani jeden manžel nebyl dobrým otcem pro její děti. „S pocitem stále definitivnější prohry celý život svého otce hledám.“ Vina za absenci otce nepadá jen na vrub slabosti mužů, jejich neschopnosti být autoritou a mít odpovědnost. Cítí se tu vina i na straně žen a dětí, které mají zvláštní ničivou tendenci autoritu mužů podemílat. A v oboustranné vině mužů a žen za ztrátu pozice nebo role otce má svou úlohu možná i smrt Boha, resp. nevíra v něj: „Vidím, jak rozmnožujeme svět bez otců, já, moji bratři a sestry a jejich manželé a děti, a nedokážeme to zastavit. To, čím jsme sami trpěli, bez vlastní vůle přenášíme dál. Cítím to jako vinu a neumím se jí zbavit: asi že nemám Boha, který by mě vyslyšel.“ Jednotlivé motivy, zvláště genderových stereotypů, očekávání, rodiny, partnerství, vztahu k Bohu i státu či rodinných vazeb, se přelévají z jedné povídky do druhé. Jejich vypravěčkou je autorčino alter-ego Anna. Setkáváme se tu s výrazně autobiografickou, velmi upřímnou až konfesní tvorbou. Lokalitou většiny krátkých próz je pohraničí východních Čech; samota, venkov, ale i města. Příběhy se odehrávají v dobách předrevolučních i v současnosti. Tam, kde autorka líčí vzpomínky svých starších příbuzných, se pak v českých dějinách posouváme ještě hlouběji do minulosti. Zemančíková často pracuje s paralelou domácího života a života domácích zvířat: psů, koček, koní; podobné paralely hledá mezi životem rodiny a veřejným děním. Omezením autenticity, která je krédem knižního debutu Aleny Zemančíkové, je až přehnané opakování některých motivů. Dramaturgická kvalita jednotlivých próz je kolísavá, a tak může mít čtenář občas pocit, že má co do činění s rodinnými memoáry spíše než s krásnou literaturou.