Neboj se usnout, Silvie!

Co bylo pro generaci našich babiček naprostou samozřejmostí, musíme se my znovu učit. Umírání bylo vytlačeno kamsi za bílou plentu, návštěvy v nemocnicích omezovány, u těch nejtěžších, a tudíž nejpotřebnějších pacientů dokonce zakazovány. Dnes už jsou podmínky pro doprovázení výrazně lepší, někdy se ale i dnes uchylují příbuzní umírajících k takzvané milosrdné lži, která je ve skutečnosti lží krutě nemilosrdnou, protože bere nemocnému čas potřebný k tomu, aby se připravil. Slovenská autorka Margareta Binderová nelíčí ve své knize svět umírajících černobíle, nemoralizuje, je sympaticky pravdivá a poctivá. Otevřeně přiznává, že doprovázení smrtelně nemocného člověka není snadné. Ale zároveň potvrzuje odvěkou zkušenost, že taková služba je nesmírně obohacující, upřímně se z toho raduje a o svou radost se dokáže nevtíravým způsobem podělit. Úžasný příběh statečné Sylvie, stejně jako příběh každého z nás, je naprosto originální, jedinečný a neopakovatelný. To však neznamená, že je ojedinělý. Vůbec ne. Na každé stránce se mi vybavovalo hned několik bývalých pacientů a jejich blízkých, kteří je doprovázeli se stejnou obětavostí a láskou, jako autorka této knihy svoji umírající přítelkyni. Škoda, že své prožitky písemně nezaznamenali a nevydali knižně, třeba v nějaké edici „vysoká škola opravdové lásky“. (Z předmluvy Marie Svatošové)[**]