Hranice dialogu. Česká próza očima polské kritiky 1945-1995

Autor se věnuje literárněkritické recepci české prózy v Polsku po roce 1945. Oproti tradičnímu výzkumu vnějších kontextů vývoje slavistiky, změn nakladatelské politiky a diskusí o měřítcích kritiky ale přenáší těžiště svého zájmu do oblasti stylu literárněkritických výpovědí: stylu instrumentálního, mimetického, mytizačního, expresivního, alegorického a symbolického. Klade si přitom otázku, proč se některé styly mění, ačkoliv dobová čtenářská norma zůstává relativně stabilní, anebo naopak, proč jisté styly přetrvávají, přestože se dobová čtenářská norma mění. Odpověď autor nachází jednak v rozdílném postavení "místní", "zájmové" a "srovnávací" kritiky, jednak ve čtenářské konkretizaci textů, závisejících na dobových paradigmatech literární kultury. Klíčem k pochopení možností a mezí zahraniční recepce české prózy jsou mechanismy topizace literárního povědomí, které poodkrývá - jak to autor ukazuje v závěrečné kapitole - třeba generační kritika. Srovnání rozdílné realizace téhož paradigmatu naznačuje, kudy vede cesta k překonání "hranic dialogu".