Povídačky pro Klárku

Ahoj Klárko, moje milovaná pačesatá holčičko. Právě jsem dostal depeši s rozkazem, že musíme plout pro nějaký důležitý náklad přes celý oceán, takže k povídačce o Betynčině fajnové cestě ti honem ještě připisuju pár řádek, aby sis nedělala starosti, když se teď nejmíň deset dní neozvu. Abys prostě věděla, že ani kvůli nám ještě nikde uprostřed oceánu nepostavili poštu, kde by pro tebe tvůj táta mohl hodit do schránky další dopis. A že proto ten dopis na sebe nechá chvíli čekat, ale zase bude pořádně naditý dalšími povídačkami. Člun s poštou odjíždí na břeh za pár minut a já musím taky ještě něco napsat Martinovi a mámě, takže pac a pusu buď statečná a už žádné smutné „ksichtíčky“ ani slzičky. Líbá tě a objímá tvůj táta. Když psal Jiří Stránský z vězení dopisy své malé dceři Klárce, hráli spolu takovou hru, jako že on je námořní kapitán na zaoceánské lodi. Plavby takových lodí přece trvají mnohdy i rok a děti námořníků také musejí být statečné a vydržet nějaké to stejskání. Ale protože se Klárce po tátovi ukrutně stejskalo, posílal jí každý týden dlouhý dopis, ve kterém byla jedna povídačka.